„Smutek. Smutek stékal po městských střechách, smutek plaval ulicemi, smutek zaplňoval podzemní dráhu, ani nejvyšší špičky budov z něho nevyčnívaly, smutek byl pachem tohoto města a držel se v něm jako pod poklopem.“ Tak začíná Bondyho próza Cybercomics z roku 1997. Jako by se vracela její aktuálnost.
Bondyho dílo a osobnost tu budou ještě dlouho trčet se svou vnímavostí, předvídavostí – a rozporností. Jeden z největších českých básníků 20. století, podvratný autor a zároveň spolupracovník politické policie rozhodně není idol k uctívání, ale z předvídavosti některých jeho proroctví nás bude nejspíš ještě dlouho mrazit.
Toto napětí nám připomíná i nedávné vydání knihy Bezejmenná z roku 1986. Když čteme údajné záznamy některých konverzací dobových českých maloměšťáků (od komunistů až po některé disidenty) o neevropských populacích, máme pocit, že jsme přímo uprostřed diskursu, který vyvřel o třicet let později během migrační krize. Jen ho Bondy bezohledně dořekl: „V hloubi duše si přejí, aby třetí svět vychcípal. V hloubi duše si přejí genocidu.“ Také Bondyho popis „stínového establishmentu“ Charty 77 působí značně předvídavě, pokud si uvědomíme, že popisuje prostředí, jehož část se za pouhých pár let stala součástí establishmentu. Ale působí i trochu nechutně, když vezmeme v potaz, že zde Bondy mluví o lidech, kteří tehdy ještě čelili tvrdé perzekuci. A trochu mrazí, když si uvědomíme, že to píše básník, který ve stejné době o činnosti opozice informoval tajnou policii a podílel se patrně na jejích rozkladných opatřeních.
Podobná tenze však prochází i Bondyho polistopadovými texty. Některé pokřivenosti zvláštně vyhřezly, jiné ale jako by mu daly jasnozřivost. Nad některými Bondyho postoji nešlo než kroutit hlavou, mnohé z toho, co říkal, působilo jako teorie spiknutí. Někdy dal svým obavám silný literární tvar, a přesto se zdály trochu přitažené za vlasy – tehdy. Dnes už se tak výstřední nezdají.
V Bondyho nejrozsáhlejší polistopadové próze Cybercomics jsme konfrontováni se světem kolem roku 2050. Monopolizace kapitalismu vrcholí soubojem dvou ohromných nadnárodních firem a tím, že jedna konečně porazí druhou a získá vládu nad světem. Jedinými protihráči tohoto vývoje jsou relativně slabá, ale schopná revoluční organizace (která nicméně v boji podléhá) a mafie. Drtivá většina obyvatelstva je jednoduše zblblá – indoktrinace dosahuje takové intenzity, že si s sebou obyvatelé nosí mikroverze televizí, jakési zařízení podobné náramkovým hodinkám, aby mohli být neustále oblbováni. Vítězství jedné nadnárodní firmy a totální monopolizace se ovšem odehrávají na zdevastované a přelidněné planetě. Nová vládnoucí oligarchie nachází řešení: globální genocidu. Vlastně stačí přiživit některé lokální konflikty. Podle plánu „operace Omega“ má zbýt jen zhruba sto tisíc lidí vybraných vedením korporace, kteří spolu budou žít v jakémsi platónském komunismu, a nějaký ten milion lidí, kteří pro ně budou otročit.
Absurdní, přehnaná vize. A navíc provázená množstvím Bondyho výroků, které při vší vnitřní rozpornosti působily dojmem, že se filosof stal stoupencem někdy až bizarních konspiračních teorií.
Udělejme střih – k roku 2019. Bondy je dvanáct let po smrti, do roku 2050 ještě zbývá přes třicet let a my zcela vážně diskutujeme o tom, že planetární klimatická katastrofa možná už dospěla k nezvratným důsledkům. To, co se jakožto poučení z 20. století vyhánělo dveřmi, jako by se teď vracelo oknem. Zvykli jsme si líčit genocidu jako něco iracionálního. Zapomínáme ale na to, co nedávno připomněl Timothy Snyder ve své Černé zemi (2015, česky 2015): genocidy byly v drtivé většině racionálním zločinem, měly své důvody, dokonce pádné důvody z hlediska pachatelů. Paradigmatickým případem (na němž se podle Snydera učil Hitler) je americké vyhlazení Indiánů – dnes barvotiskově jasné, tehdy hnané modernizací a otázkou, proč by měly mít „divošské“ kmeny tolik půdy, když lidem v některých modernějších zemích půda chybí, což vede až k hladomorům.
Několik dekád jsme zaplašovali noční můru, a dnes jako kdyby se vracela. Protože budeme-li stát před hrozbou zániku lidstva, může se genocida opět změnit v aktuální otázku a bude se nabízet jako „racionální zločin“. Má zemřít lidstvo jako celek, nebo bude lepší, když přežije třeba jedna desetina – ovšem za cenu toho, že se stane vrahem zbylých devadesáti procent? Jistě, jsme vychovaní k tomu, abychom si podobné otázky nekladli. Bude ale tato výchova stačit? S přihlédnutím k historii si na to nelze zrovna vsadit. A i kdyby to platilo, můžeme si být jisti, že si tuto otázku nepoloží někdo jiný, koho podobné ohledy netrápí? A dokážeme si vůbec představit politiku v době, kde se takové tázání stane racionálním?
Už dnes mnohé výpovědi o přelidnění nebo o chápání nových dětí jako „zátěže“ pro životní prostředí otevírají cestu k znevážení významu lidského života. To je ultimátní moment klimatické debaty, který nelze přehlížet a nelze mu ani přitakat. Patrně nevymyslíme lepší odpověď než napřít všechny síly k odvrácení katastrofické situace, v níž takové otázky mohou padat a působit relevantně. Nezbývá než snažit se předejít katastrofě, snažit se odvrátit katastrofu, snažit se mírnit následky katastrofy. Nevyhýbat se domýšlení důsledků, ale také jim nepodléhat.
V jedné věci se Bondy přece jen mýlil. Příruční televize už sice máme – říkáme jim „chytré telefony“ a mají nespornou oblbovací funkci. Ale na rozdíl od všudypřítomné televize si ono oblbování prostřednictvím „sociálních sítí“ (což je označení podobně ironické jako Orwellovo „ministerstvo lásky“) produkujeme převážně sami.
Autor je politolog a publicista.