Vypadá to, že přechod od spalovacích motorů k elektrickým autům je neodvratný, byť pomalý proces. Německá vláda chce dostat na silnice stovky tisíc nových elektroaut a jejich majitelům poskytuje nejrůznější výhody, Amsterdam plánuje do roku 2030 ve městě zakázat všechna benzinová a dieselová vozidla, Norsko už urazilo velký kus cesty k plnému přechodu na elektromobilitu a i v Česku se v souvislosti s debatou o budoucnosti automobilového průmyslu hýbou ledy. Mohlo by se tedy zdát, že nás čeká utopie plná čistého vzduchu a Tesly zaparkované před každým domem. Elektrická osobní auta jsou ale jen jednostranným, krátkozrakým řešením redukce emisí. Největší atraktivita elektroaut totiž spočívá v tom, že slibují udržení současného životního stylu v zelenější podobě.
V první řadě jsou tu dílčí nedostatky, kterými elektromobily i jejich výroba trpí. Pro jejich čistý provoz musí být čistá i elektřina nabíjející baterie, což zrovna v jádrem a uhlím posedlém Česku není úplná samozřejmost. Výroba baterií navíc zanechává značnou ekologickou stopu a těžba potřebných surovin, jako je kobalt, nikl či lithium, je problematická i z lidskoprávního hlediska. Také ekologická likvidace baterií je velmi složitá a i elektrická auta znečišťují ovzduší prachem a jemnými částicemi. Ještě horší jsou ale následky, které má koncept individuální automobilové dopravy jako takový.
Tento sloupek píšu zrovna v den, kdy v centru Prahy už zase kolabovala MHD kvůli frontám aut. Jaké mají motory, je v takovém případě celkem jedno, podstatné je, že vůbec existují a že přispívají k likvidaci veřejného prostoru ve městech i k ničení krajiny, o nebezpečí pro chodce a cyklisty a kopání sociálních příkopů mezi více a méně mobilními vrstvami obyvatel ani nemluvě. To všechno jsou jevy, které s nástupem elektrických aut nezmizí – majitelé automobilek si ale udrží zisky a ctitelé individuální dopravy budou moci nadále cestovat v privátních plechových krabicích.
Prozíravější než barvení statu quo na zeleno by bylo změnit samo paradigma, skrze něž dopravu vnímáme. Začít chápat osobní auta jako specifický doplněk dopravního systému, a nikoliv jako jeho páteř. Koncipovat město jako prostor, kde se lidé pohybují pěšky či pomocí MHD, nikoliv auty, která by v ulicích měla být jen vzácnými a dočasnými vetřelci. V maximální možné míře podporovat rozvoj cyklistiky podle osvědčených skandinávských modelů a především se zbavit psychologické závislosti na autech, která jsou pro většinu lidí fetišem. Až budeme mít na silnici místo padesáti špinavých aut stejné množství kol či jeden autobus, bude už celkem jedno, jaký motor bude mít pod kapotou. Místo přestavby továren je třeba změnit myšlení.