Sám mezi svými

Kibuc je sice ryze izraelský fenomén, ale v něčem vypovídá o všelidské touze po ideálním kolektivním a komunitním žití, spojované zpravidla s levicovými ideály a ideologiemi. Amosi Ozovi, jenž zemřel na sklonku loňského roku, se kibucnické hnutí stalo už v patnácti letech prostředkem rozchodu nejen s vlastní rodinou a revizionistickým sionismem, k němuž se hlásila, ale i s přehnaným intelektualismem, který byl jakousi sekulární obdobou rabínské tradice. Pokrevní rodinu tehdy vyměnil za adoptivní a tuto rozluku symbolicky završil přijetím jména, pod nímž se později celosvětově proslavil. Není tedy divu, že se téma pospolitého života, jenž z velké části stojí a padá s manuální prací, odrazilo i v jeho díle – a to nejen v autobiografickém románu Příběh o lásce a tmě (2002, česky 2009), ale třeba i v souboru osmi povídek Mezi svými (Bejn Chaverim, 2012), které se odehrávají v jednom fiktivním kibucu padesátých let a dohromady v podstatě vytvářejí novelu.

Nemožnost něhy

Název Mezi svými sice odkazuje na souručenství, které je třeba brát vážně (zvlášť když si uvědomíme, že je zaplaceno takřka úplným odevzdáním se specifickému životnímu stylu), ale je z něj cítit i lehká ironie: trýzeň samoty může člověk zakoušet i ve skupině, jejímž úhlavním nepřítelem je individualismus a ovšem také osobní vlastnictví. Laskavá reflexe osamělosti kolektivního žití prochází takřka všemi povídkami, které zároveň spojuje lyrický nádech, spíš nálada než jasný názor, pocit latentní ztráty, které si nejsme zcela vědomi.

Oproti strhujícímu budovatelsky ­laděnému románu Arthura Koestlera Zloději v noci (1946, česky 2006), v němž autor zúročil svůj pobyt v kibucu během třicátých let, jsou pro Oze lidské vztahy, včetně těch milostných, důležitější než politika. Ta sice neustále stojí v pozadí, ale hlavně proto, aby její chlad kontrastoval s melancholií, která se rodí z nedostatku lidského tepla a skutečné intimity: „Všichni se tu přátelí, ale skutečných přátelství se tu moc nenajde.“ Asi nejlépe to vystihuje postava Mošeho, jenž si uvědomuje, že obyvatelům kibucu kupodivu schází to samé co lidem všude jinde, totiž něha. V prostředí, kde se city odkládají na neurčito, protože je nutné hlavně tvrdě pracovat, je o ni neustálá nouze. Nedostatek něhy se nutně odráží v sublimaci, kterou Roni z jiné povídky popisuje slovy: „U nás v kibucu se krutost někdy skrytě projevuje jako svatouškovství či urputné lpění na pravidlech“. A toho se prý „dopouští úplně každý“.

Zvířecí lidskost

Oz sice dost dobře nemůže – a ani nechce – utajit svou lásku ke kibucnickému hnutí, nepopírá ale, že idealistická snaha o absolutní lidskost často sklouzává k tomu, že se s lidmi zachází jako s užitečnými zvířaty, což je nejpatrnější na opakujícím se motivu dítěte. Otázka, zda děti náleží všem členům komunity, nebo spíš rodičům, patřila vždy mezi body sváru a různé kibucy k ní v historii přistupovaly různě. „Ten chlapec je výborný lidský materiál: tichý, pilný, přátelský,“ říká jedna z postav, a mimoděk tak prozrazuje, že slovník levicového humanisty může obsahovat až eugenické výrazivo.

V některých ohledech Ozův povídkový soubor Mezi svými perspektivu izraelské beletrie, která se vypořádává s fenoménem kibuců, proměňuje. Nechává totiž promlouvat samotáře a podivíny uvnitř kolektivu. A dělá to s velkým pochopením vůči lidské jedinečnosti i s velkým respektem pro důslednou disciplinovanost komunity, odrážející se v neústupné tvrdosti pravidel, jež neznají výjimek. Melancholie je ale všudypřítomná, neboť nemožnost trvalé lásky („svého druhu infekce, člověk se nakazí a pak to zase přejde“) se nevyhýbá ani druhé generaci hnutí. Neutuchající konflikt pokroku s upjatostí a skromnosti s konzumerismem probíhá i v sociální laboratoři jménem kibuc. A i tady se stejně jako kdekoliv venku rozpadají manželství a na místa manželek občas nastupují milenky.

Mezi talmudem a Marxem

Je tu ale ještě jeden důvod k melancholii, navíc, jak historie ukázala, zcela realistický: tušení ortodoxního anarchistického libertariána Martina, žijícího naprosto asketickým způsobem, že kolektivy začnou postupem času „sklouzávat k maloměšťáctví“ a „za dvacet třicet let budou z kibuců jen vilová městečka pro dobře situované, usedlé příslušníky střední třídy“. Martinova radikálně levicová ideová přísnost v něčem připomíná ultraortodoxní přístup nejzbožnějších Židů, čehož si všímá i Oz – a před ním věc podobně interpretoval Koestler v prvním díle svých pamětí Šíp do nebe (1952, česky 2016). „Jejich talmudem je Marx,“ čteme v jedné z Ozových povídek.

Zásadní proměnu kibuců si ostatně před dvaceti lety mohl ověřit v rámci měsíčního pobytu v jednom z nejchudších, ale také nejlevicovějších kibuců v Izraeli i autor této recenze. Ani příslib malé vilky pro každého člena kibucu, jenž dosáhne osmnácti let, nedokázal tehdy zabránit odlivu mládeže do měst. Možná, že Oz ukazuje kibucnické hnutí i z odvrácené strany, ale činí tak s láskou k heroickému projektu, jenž poněkud naivně sázel na předpoklad, že lidská podstata se v odlišně uspořádaném společenství sama změní. Mezi svými je především lyrická próza o lidské osamělosti v kolektivu, který dost dobře „neumí se samotou nakládat“.