Prezident Miloš Zeman se na konci dubna již popáté vydal do své oblíbené destinace – Čínské lidové republiky. Tentokrát se náklady na jeho cestu vyšplhaly na devět milionů korun. Stojí České republice podobné výlety za to? A pokud ne, komu se tedy vyplatí?
Často se uvádí, že Miloš Zeman pro Česko vyjednal zvláštní vztahy s Čínou. O tamním vládci, generálním tajemníkovi Komunistické strany Číny Si Ťin-pchingovi, hovoří náš prezident jako o svém „mladém příteli“. Poslední návštěva však ukázala, že tomu tak úplně není. Zemanovi se totiž zdaleka nedostalo tak pompézního uvítání jako třeba řeckému premiérovi Alexisu Tsiprasovi, kterého po příletu zdravila čestná vojenská stráž. Zemana oproti tomu přivítala jen bývalá čínská velvyslankyně v Česku Ma Kche-čching a jeho jméno bylo vřazeno do hromadného seznamu dalších státníků přijíždějících na Druhý summit Pásu a stezky. Si Ťin-pching tak českému prezidentovi nakonec věnoval jen krátký čas v rámci setkání s českou delegací.
Vzteklý červený kousek
Jak si ale vysvětlit, že se Zeman sešel s vrchním stranickým ideologem Wang Chu-ningem, který nemá žádnou důležitou státní funkci? Proč se scházel s čínskou vicepremiérkou Sun Čchun-lan, bývalou ředitelkou Oddělení práce v Jednotné frontě, což je vlivová organizace blízká čínské rozvědce? Proč se potkal se zakladatelem společnosti Huawei? Vypadá to zkrátka, že čínská strana sama určuje, s kým se Zeman má sejít, aby pak dokázal lépe hájit její zájmy v Evropě. Nejlépe se to vyjevilo po schůzce s ředitelem firmy Huawei, když na navazující tiskové konferenci Zeman označil Českou republiku za „takový vzteklý červený kousek“ uvnitř Evropy, který proti zmíněné čínské společnosti vystupuje zbytečně razantně. Následně prezident prohlásil, že Dušan Navrátil, ředitel Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB), české veřejnosti kauzu Huawei „servíruje“ po svém a my se pak chováme servilně. Zeman sice nedodal, vůči komu, ale patrně má na mysli našeho oficiálního spojence Spojené státy americké.
Servilně se nicméně chová spíše sám Zeman, což nejlépe demonstroval právě na zmiňované tiskové konferenci. Jeho výrok o „červeném kousku“ se týkal mapy, kterou po jednání se zakladatelem firmy Huawei rozdával novinářům. Česká republika je na ní jakožto země s negativním postojem vůči firmě Huawei zakreslena červeně. Mapa přitom pochází od Huaweie a obsahuje řadu faktických chyb. Například data České republiky patří ve skutečnosti k Maďarsku. Zatímco v NÚKIB pracuje tým expertů, kteří musí ze zákona prověřovat každou informaci, Zeman nekriticky přebírá podklady a názory čínské společnosti, podezřelé v USA ze špionáže.
Investiční sliby chyby
Na počátku Zemanovy „ekonomické diplomacie“ stály přísliby pohádkového bohatství, které bude do Česka z Číny proudit. Během Si Ťin-pchingovy návštěvy Prahy se český prezident nechal slyšet, že k nám do několika let přiteče 230 miliard korun čínských investic. Skutečná čísla se ale blíží nule. Již několik let naopak čínských firem i jejich aktivního kapitálu v Česku ubývá. Z čínských peněz jsou vidět jen akvizice firmy CEFC (přitom navíc existuje podezření, že čínské akvizice šly z peněz investorské skupiny J&T), která byla po mezinárodním korupčním skandálu zestátněna čínskou konsolidační agenturou CITIC, napojenou přímo na čínský stát a jeho bezpečnostní složky.
Z poslední návštěvy Číny se Zeman vrátil s novými sliby investic, tentokrát přibližně za 80 miliard korun. Část by měl dodat CITIC, ale 20 miliard by tvořily půjčky (nikoli investice) od Bank of China. Mnoho českých ekonomů se přitom domnívá, že náš investiční trh je nasycen a drahé čínské peníze nepotřebujeme. S čínskými investičními sliby se to tudíž má podobně jako s pompézním otevřením pobočky Bank of China v pražském Florentinu, která zeje prázdnotou a zdá se být úplně zbytečná. Pokud nám ale Zemanovy spanilé čínské jízdy nic nepřinášejí, komu jeho politika vlastně prospívá? Čínské straně Zemanova podpora pomáhá především symbolicky a politicky, například když se jako jediný vysoký západní státník zúčastnil čínských oslav konce druhé světové války nebo když v čínské televizi zpochybnil českou prozápadní orientaci. Stejně tak Číně pomáhá prezidentovo hájení společnosti Huawei, příležitostně obohacené o bezprecedentní útoky na naše bezpečnostní instituce, především BIS a NÚKIB.
Čím dál více se tak zdá, že jediným českým aktérem, jemuž je Zemanova čínská politika vhod, je Petr Kellner a jeho finanční skupina PPF. Čínská filiálka poskytovatele spotřebitelských půjček Home Credit totiž představuje značnou část příjmů (40 procent v roce 2017) této v Nizozemsku registrované společnosti, a jak známo, velký byznys musí mít v Číně politickou podporu. Tu poskytuje právě Zeman. Ačkoliv je Čína pro PPF zlatým dolem, jde také o velmi rizikový podnik. V ČLR se nachází 45 procent kreditového rizika finanční skupiny. To znamená, že zde má PPF velkou koncentraci rizikových půjček. Mimoto je tu samozřejmě ještě hrozba administrativních zásahů ze strany čínských regulátorů. Nad Kellnerem tak visí čínský Damoklův meč a můžeme očekávat, že Zeman se i nadále bude za každou cenu snažit udržet čínsko-české vztahy na dobré úrovni. O národní zájmy tu ale nejde ani náhodou.
Autor je sinolog.