Útočiště, bojiště, vězení

Ticho domova v portugalské próze

Dům je jedním ze základních narativních prostorů. V mnoha portugalských románech a povídkách od renesance po modernismus je však naplněn nezvyklým tichem, odrážejícím provinčnost a malost země, neschopnost komunikace mezi generacemi či úpadek a rozklad celé společnosti.

Jedním z hostů knižního veletrhu Svět knihy byl letos rovněž portugalský spisovatel Afonso Cruz, který představil svůj román Květiny (2015, česky 2018). Drobným, ale důležitým motivem knihy je pánský klobouk položený na posteli v pokoji pro hosty. Bezejmenný hlavní hrdina románu však klobouky na posteli nesnáší, zejména ty své. Na celou situaci reaguje neobvykle, místo aby jej sám uklidil nebo žádal po manželce Clarisse vysvětlení, mlčky vyčkává a dusí v sobě vztek. Klobouk se stává symbolem partnerské krize, lidského míjení, snížené schopnosti komunikovat a uraženého ticha.

Předestřeme si nyní výběrový diachronní přehled ztvárnění ticha v portugalských prózách a budeme sledovat specifický případ, kdy autorky a autoři zabývající se různými podobami této „nekomunikace“ volí pro své prózy symbolický prostor domu, který výrazně překračuje charakteristiku pouhého místa děje či kulisy.

 

Genderované ticho domova

Významný ženský porevoluční literární hlas …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky