Chvilková demokracie

Kresba Přemysl Černý

Letos 4. června zažilo Česko největší protest od roku 1989. Zúčastnilo se ho více než sto tisíc lidí svolaných iniciativou Mi­­lion chvilek pro demokracii. Očekává se, že 23. června jich v Praze na Letné bude ještě více, a protože se kráčí ve stopách sametové revoluce, může to budit dojem, že tentokrát půjde opět „o všechno“ – tedy o svobodu a demokracii. Přáním i požadavkem účastníků a sympatizantů protestu je nicméně hlavně odstoupení trestně stíhaného premiéra Andreje Babiše, který byl před nedávnem konfrontován se zveřejněním předběžného návrhu auditu Evropské komise ve věci střetu zájmů. Zlo se zase jednou personifikovalo do jediného politika. Mocnáři a zběhlí političtí praktikové v opozici mohou být spokojení: přítomné rozhořčení dává zapomenout na minulá příkoří, u nichž mnozí z nich asistovali. Je tomu tak samozřejmě i proto, že neomalenost současného majitele Česka budí dojem, že svým dosahem předčí velkou část kauz a skandálů, které jsme na tuzemské politické scéně v posledních skoro třiceti letech zažili (a nebylo toho zrovna málo).

Tradiční pravicové strany tedy dávají jasně najevo, že jsou připraveny vrátit se na místa, z nichž je finanční oligarcha ve jménu změny k lepšímu vyhnal. Určitě by přitom bylo na co navazovat, ostatně můžeme sledovat, že zvláště občanským demokratům antibabišovská vlna zatím vysloveně svědčí. Naopak takzvaně levicové strany svou příležitost dávno prošvihly – takové sociální demokracii by k zmrtvýchvstání, respektive ke znovuzvolení do sněmovny nepomohl už ani okamžitý odchod z vlády. Možná by ji ale po čase zase někdo začal brát aspoň trochu vážně.

Demokracii jsme ale začali ztrácet mnohem dříve než s nástupem Andreje Babiše, a statisícové davy to na Václavské náměstí netáhlo. V čem vlastně tkví současná krize? Otázkou dneška je spor o většinu, jenže ta se v rozdělené společnosti těžko hledá. Karel Kosík v krátkém eseji z roku 1992, nazvaném Vzestup arogance, tvrdí, že „většina promlouvá dvojím jazykem: buď vyjde do ulic, nebo je čas od času pozvána k volebním urnám“. Český filosof přitom odkazuje na „mlčící většinu“, která v roce 1989 „přítomností v ulicích a na náměstích povalila ztrouchnivělý režim“. Řada z těch, kteří s projevy vystupují na antibabišovských protestech, lákavé možnosti prohlásit se za přímé dědice či ochránce étosu roku 1989 neodolala. Vyvolalo to mnoho odmítavých reakcí, jež poukazují na zjevnou nesmyslnost dějinné analogie. Nikde ovšem nezaznělo, že v roce 1989 o mínění a touze většiny nemohlo být pochyb. Národ, kteréžto slovo pro jednou neznělo tak strašidelně, byl zajedno. O podobném konsenzu dnes ovšem nemůže být řeč, většina na náměstích stojí proti většině mlčící, která je v práci nebo sedí doma a už třicet let se sžívá s rolí více či méně nezúčastněného diváka. Z tohoto hlediska jsme o demokracii vlastně začali přicházet už tehdy, když se z politických aktérů stali diváci, když za většinu začaly mluvit organizované menšiny, kterým jsme střídavě propůjčovali své hlasy a opakovaně se v nich zklamávali. Když se většina vítězů z roku 1989 najednou ocitla v roli poražených.

„Pořadatelé z Milionu chvilek pro demokracii dali hlas lidem, kteří měli pocit, že je nikdo neslyší. A je evidentní, že ten hlas je stále silnější a odvážnější,“ míní šéfredaktor Respektu Erik Tabery. Je ale varování před ohrožením nezávislé justice a zřetelným střetem zájmů předsedy vlády skutečně oním umlčovaným sdělením dneška? Nemá se to spíše tak, že podobné věci slyšíme už roky ze všech stran, že tato řeč dokonce v médiích převažuje, jenom to k ničemu nevede? Faktem – jakkoliv bolestným – je, že opomenuté a vytěsněné hlasy současnosti, tedy všichni ti mlčící občané, následně při volbách své postoje manifestují třeba hlasy pro ANO nebo SPD. Protesty žádající odchod Andreje Babiše z vlády jsou sice odůvodněné, ale entuziasmus výpovědí o tom, že aktuální demonstrace spojily dříve nespojitelné a že se na nich potkávají všichni lidé bez rozdílu věku a postavení, jako by s existencí nepřítomné mlčící většiny vůbec nepočítal. Spíše než spojení se tak opět potvrzuje stále hlubší rozdělení společnosti.

A v této situaci, kdy staří i mladí, bohatí i chudí, které kromě společného nepřítele zpravidla charakterizuje i pravicové a antikomunistické smýšlení, zažívají na náměstích vlastní chvilkovou demokracii, vystoupí levicový komentátor Jakub Patočka, kterého patrně chytil fantas, a blouzní o spojení klimatických, antifašistických a antibabišovských protestů. Jenže k podobným pohybům má současné dění daleko (ostatně o revoluci, i když sametové, nemohla být řeč ani v případě roku 1989, pročež řada tehdejších aktérů dnes raději volí termín převrat). Případný odchod Andreje Babiše z vlády by byl jistě dobrou zprávou, hodilo by se nicméně, aby jej režírovaly především orgány činné v trestním řízení. Babišova demise by však v nejlepším případě znamenala návrat té politiky, která ho zrodila.

„Většina není početnost. V dějinně politickém smyslu je většina způsob života,“ domníval se již zmiňovaný český filosof. V Česku ale žádnou změnu ve způsobu života pozorovat nelze, pro chvilkově aktivní většinu z pražského náměstí je němá řeč většiny mlčící stále stejně nesrozumitelná. Arogantní dikce znějící z metropole tak znovu posiluje vyděděnost těch, kteří už věří jen v nejrůznější spiklenecké teorie. Dokud se s tím nehne, budeme stále dokola žít různé variace téhož – s Babišem i bez Babiše.