Co jsem se v mládí naučil - jednou budem dál

Vždycky, když se mi něco nelíbilo, byl mi naštěstí nablízku nějaký dobrodinec s univerzálním receptem: přestaň pořád jen kritizovat, svobodně si založ stranu (sežeň bohaté sponzory) a vyhraj se svým programem volby. Případně bylo po ruce ještě záložní řešení: můžeš se přece svobodně odstěhovat tam, kde ti to bude vyhovovat (do Severní Koreje nebo Ruska). Poté, co pozicemi diskrétních a hodných filantropů začal otřásat jistý dobře viditelný nebezpečný oligarcha, jako by tyto zákony vyvracení kritiky přestaly platit. Změnily se v páru jako účetní hodnota OKD. Neměnné pravdy přestaly fungovat a včerejší největší zastánci ne­­omezené diktatury volebního vítěze dnes demonstrují právě proti výsledkům svobodných voleb.

Copak každý jeden z nich neměl stejnou příležitost založit si svůj Agrofert (nebo si aspoň podat privatizační projekt na Knižní velkoobchod) a uspět na svobodném trhu? Učili nás přece, že všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv – akorát se to pak cestou vždycky nějak posere. Nicméně pátrat po podrobnostech tohoto kouzla už smrdí socialismem; raději se držme dalších starých a osvědčených zásad.

Třeba té, že je nanejvýš vhodné, když stát řídí odborníci, tedy manažeři povznesení nad partikulární zájmy prostých lidí. Jedině ti jsou schopni rozhodovat nikoli v žoldu ideologií, ale podle Správna a ve prospěch vyššího celku, odkud dobro jaksi samospádem prokape i na hlavy těch vespod. Co je dobré pro General Motors, je dobré pro Ameriku. Co je dobré pro soukromníka, je dobré i pro stát. Agrofert je, zdá se, výjimka. Tak jako některé banky byly za krize po roce 2008 příliš velké, než aby směly zbankrotovat (a proto jejich zločiny lidé museli zaplatit ze svého), je Babišův velkokoncern příliš velký na to, aby mohl být pro fanoušky svobodného trhu ještě dobrý. Často jsou sice zároveň fanoušky západních korporací a monopolů, ale to bychom si ty osvědčené pravdy zase zbytečně komplikovali. Moc jich nám už nezbývá, takže je namístě opatrnost.

Často jsem též slýchal, že mezi hlavní výhody liberální demokracie patří nenásilné a pravidelné střídání elit, obvykle v souvislosti s již zmíněnými volbami. Zdiskreditovaný vládce má zaručeno, že svou funkci opustí neohrožen na zdraví a svobodě, a jeho nástupce zas, že nebude muset prolévat krev a riskovat vlastní krk. Zdá se mi však, že stará dobrá právní fikce nepřerušené legitimity dostává poněkud na frak, když hlavní (a snad jedinou) nadějí opozice na to zbavit se vlády je jakýsi byrokratický zásah nadřízených zahraničních orgánů, s jejichž asistencí – jménem demokracie – navlečou Babiše do tepláků a jeho kůži přibijí na vrata Pražského hradu. Když není alternativa, tak holt není alternativa. Nějak mi připadá, jako by liberálové byli čím dál tím míň liberální.

Anebo se místo celé té ­protikorupční hysterie, která poškodila tolik dobře nastavených procesů a přivedla Babiše k moci, mělo lidem prostě říct, že krást je normální, a kdo nekrade, okrádá nejen rodinu, ale i svobodu a demokracii.