Jedním z přínosů liberální demokracie je podle Francise Fukuyamy institucionální odcizení, které tvoří základ právního státu, spravedlnosti a také organizace společnosti nikoli na etnickém, ale občanském principu. Distance, kterou mají liberální instituce vůči člověku chovat, je tak nutným předpokladem rovnostářské společnosti, která se všemi zachází se slepou spravedlností bez ohledu na jejich status. A právě takto má fungovat i veřejné výběrové řízení – jako nestranný, neosobní proces. Férová soutěž je ovšem trnem v oku všem těm, co odmítají opustit benefity kamarádšoftů, přátelských vazeb nebo „klidu na práci“. Slepá spravedlnost totiž umí být disruptivní. Podívejme se na případ výběrového řízení na nového vedoucího Ateliéru intermediální konfrontace na pražské UMPRUM: přihlásily se celkem čtyři dvojice, přičemž přízeň výběrové komise si nakonec získaly Markéta Magidová a Julie Béna. Kdo ale doufal v happy end této ostře sledované procedury, nedával od začátku pozor. Rektor Jindřich Vybíral totiž připravil „plot twist“: navzdory doporučení komise se rozhodl prodloužit smlouvu stávajícímu vedení ve složení Jiří David a Milan Salák, které se v hodnocení komise ocitlo až na třetím místě. Vysloužil si tím rozhořčený otevřený dopis části umělecké scény. Není divu. Těžko se totiž smířit s tím, že instituce, která se navenek chová progresivně (například při podpoře vyhlášení stavu klimatické nouze), ve svém vnitřním fungování není schopná naplnit základní požadavky férovosti. Také umělci mají právo na spravedlivý proces.
M. Vrba
Patří to k údajům, o kterých se firmy provozující sdílení kol a koloběžek nerady zmiňují: prakticky ve všech městech, kde se podobné služby vyskytují ve výrazné míře, jsou tyto dopravní prostředky, jež cílí na turisty toužící po neobvyklých zážitcích, masově ničeny. Jejich destrukce je tak rozsáhlá a soustavná, že spíše než o vandalismu bychom měli mluvit o vytrvalém odporu. V Paříži, kde jsou v organizování revolty jako vždy napřed, zaznamenali už i první oběť nenávisti k pochybné cykloturistice. Tentokrát však příliš nezaostává ani Praha, kde požehnaný počet elektrokoloběžek, jež v historickém centru s jeho úzkými chodníky i komunikacemi představují bariéry pro invalidy, ale i běžné chodce, končí na dně Vltavy. Lovit je musí strážníci, kteří tak, pravda, alespoň nešikanují občany bez trvalého přístřeší. Jen ekologický aspekt kalí pocit zadostiučinění: stroje obsahují baterie pochybného původu a rovněž mnoho dalších škodlivin, jež by mohly zamořit řeku. Nezbývá než apelovat na neznámé mstitele, aby zanechali topení a objevili půvab kladiv, palic, baseballových pálek či násad na krumpáče.
J. Horňáček
Ráno ve středu 29. května skupina mužů v montérkách na pražském Staroměstském náměstí ohradila místo, kde do listopadu roku 1918 stál mariánský sloup, a jala se rozebírat žulovou dlažbu. Sociálními sítěmi se rozběhla zpráva, jež mnohé vyděsila: „Obnova mariánského sloupu začala.“ Komentáře tvoří vskutku zajímavé čtení. Na přetřes přišla otázka, zda to je či není „hepáč“, zmíněny byly „pravda a láska“, které se prý projevily při stržení sloupu, objevila se vtipná glosa tvrdící, že sloup zanikl vandalským činem a vandalským činem bude i obnoven. V argumentaci nechyběli „černoprdelníci“ ani „zakuklení bolševici“, obligátní „historické křivdy“ a „spravedlivé vyrovnání se s minulostí“… Jako historika mě po skoro třiceti letech bojů o obnovu sloupu překvapuje snad jen zarytá neschopnost všech zúčastněných skutečně naslouchat tomu, co říkají jejich protivníci. Obě strany se opírají o historická fakta, odborné posudky a logicky znějící odůvodnění. Přesto je znát, že pod povrchem doutnají emoce. Strach, vztek, obavy a asi také poněkud naivní víra, že obnovení sloupu může něco změnit na našem vztahu k minulosti či k Bohu. K tomu se přidává potřeba jednoznačného výkladu dějin, obava z jejich překrucování, argumentace na základě dějin už překroucených a anachronické přenášení zkušeností z jedné doby do druhé. Zásadní je ovšem právě ta neschopnost naslouchat druhým. Ale to neplatí jen o strženém mariánském sloupu.
M. Šanda
Plácek před nádražím byl nazdobený, pódium ozvučené, orchestr si chystal své coververze filmových hitů. Politické reprezentaci a koneckonců i obyvatelům dolnoslezského Lubina nastal velký den. Sedmdesátitisícové město bylo deset let bez osobních vlaků – oprava trati se nejdřív odkládala, potom protahovala. V sobotní podvečer 8. června ale přece jen vyrazil z Vratislavi do Lubina první vlak s „VIP cestujícími“ a pyrotechnikou pro uvítací ceremoniál. Ten ale neproběhl, protože v sousední vesnici Raszówka tři stovky místních zablokovaly trať a kolejiště neopustily ani po soumraku na výzvu policie. Jejich vlaková zastávka byla sice draze rekonstruována, ale z Vratislavi jim bylo sděleno, že u nich stejně žádné vlaky zastavovat nebudou: starosta Lubina, s nímž mají okolní obce letité spory, chtěl pro své voliče co nejrychlejší spojení, a jelikož je ze stejné strany (regionální pravice v koalici s PiS) jako vratislavský vicemaršálek pro dopravu i ředitel Dolnoslezských drah, zařídit projíždění čtyř zastávek nebyl problém. Podcenil ale odhodlanost obyvatel Raszówky, takže mu zbyla jen ostuda a silná slova: „Ukradli nám vlak. Ale my zloděje pořádně spráskáme a bude nám muset uhradit náklady na koncert.“ Hned v pondělí však Dolnoslezské dráhy ohlásily, že se v Raszówce a dalších vesnicích zastavovat bude. Místní si svůj vlak vybojovali – a pár papalášů snad pochopilo, co znamená snaha připravit venkov o veřejnou dopravu.
M. Špína