Každý bod vesmíru má své poutníky

Básnická tvorba Jakuba Černíka, kterou v posledních letech publikoval pod svým křestním jménem, je v mnoha ohledech nevyrovnaná. Také je ale velice expresivní, nesená patosem lyriky jakožto „vyjádření nejvyšší tvůrčí svobody“. Některé momenty snad této kýžené suverenity opravdu dosahují.

Terasy

Syntetická krajka prozářená xenonovými světly kreslí svůj vzor na protější stěnu pokoje. Ten večer už po čtrnácté. Je neobvyklý provoz. Pacient ležící na posteli u okna trhá velkorysou díru do záclony a libuje si ve vzrušení, které mu přinesla nová úprava už dávno okoukaného ornamentu. Pootevřená ústa s jemně naprasklým spodním rtem pravidelně oddechují do rytmu projíždějících aut. Příchod barevných snů přestává dávat smysl s každým nadcházejícím dnem. Na zelené tabulce protějšího lůžka je ráno při vizitě učiněn zajímavý objev. Křídou psaný vzkaz hned vedle diagnózy nesl následující:

„Dnes v noci jsem pocítil zvláštní druh lítosti a soucitu nad hmotou. Viděl jsem nedokonale přetřené nohy postelí a provizorně opravená dvířka nočních stolků. Položil jsem si otázku po jejich povaze a sledoval její vztah k mým nejneobvyklejším pocitům a perspektivám. Dříve než jsem sám sebe zmátl, znovu se ozvalo ono opakující se bolení. Přesto jsem se rozhodl nespouštět oči z nohou …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky