Hvězda zvaná pelyněk

V sobotu 26. dubna 1986 se nedělo celkem nic zvláštního. Když jsem pak v pondělí přišla do práce, čekal mne kolega s očima navrch hlavy. Protože mi důvěřoval, chtěl mi honem říci, co slyšel na Svobodné Evropě: že někde v Sovětském svazu nejspíš vybuchla atomová puma nebo elektrárna a radioaktivní oblak se blíží k nám. Pamatuji si, kde jsem v tu chvíli stála a odkud dopadalo světlo. Vyrostla jsem v respektu vůči radioaktivitě a v paměti jsem stejně jako všichni ostatní měla uloženy celkem přesné informace o smrtelnosti jednotlivých stupňů radiace, nemoci z ozáření, ochranných zónách a způsobech dekontaminace. Jenže teď se nic nedělo. Žádný poplach, žádné jódové tablety, žádné pokyny civilní obrany. Bylo příjemné teplo, ve čtvrtek byl 1. máj, následoval prodloužený víkend, takže jsem ještě týž den odjela na romantický výlet. Ten večer padal jemný jarní deštík, spali jsme pod širákem a ani nebylo potřeba se schovávat – stačilo si lehnout pod kvetoucí jabloň.

Že po stejném dešti v západním Německu vyměňovali písek na dětských hřištích a doporučovalo se vůbec nevycházet, dozvěděli jsme se až později. Prvomájové průvody v Pripjati a kdekoli jinde v dosahu radioaktivního spadu jsme samozřejmě chápali jako ideologickou manipulaci, podobnou jiným tehdejším projevům zločinného nezájmu o lidské životy ve jménu nedotknutelnosti autorit a jediné ideologické pravdy. Vrcholem bylo, když byl do Kyjeva ze své trasy Praha–Berlín–Varšava přepraven necelé dva týdny po výbuchu celý cyklistický Závod míru. V následujících letech probleskující zprávy o radioaktivitě českých hub a lesní zvěře působily jako mírně ulítlé sci­-fi a za pouhé čtyři roky už všichni na celou věc rádi zapomněli v euforii svobody. Jen když se našinec dostal do rukou americkým lékařům, ozývala se diagnóza Černobyl jako něco samozřejmého. Obraz běžné plevelné a zároveň léčivé rostliny černobýlu neboli pelyňku, artemisia vulgaris, už ale zůstal symbolicky zatížen a občas se připomínal, například v ukrajinské epizodě skvělého slovenského dokumentu Petra Kerekese Jak se vaří dějiny (2008).

Protože naše tehdejší, státem a vládnoucí stranou nekontrolované zdroje informací byly jen rozhlasové, poprvé jsem se s vizuálním příběhem výbuchu černobylské elektrárny setkala až před pár týdny v pětidílném seriálu HBO. Jeho působivost podpořilo, že produkce vynaložila úsilí na věrohodné zobrazení sovětské – a v nemalé míře ruské – reality v její všudypřítomné ušmudlanosti, zanedbanosti, nepečlivosti a lajdáckosti. Nápadně nechal seriál vystoupit jinou velmi typickou tradici sovětské i ruské moci, pro něž byl a je jednotlivý lidský život bezcenný. Řada českých reakcí ve stylu „muselo se to stát, protože komunisti“ ovšem jen znovu dosvědčila, jak retrospektivní ulpívání na antikomunistické ideologii zaslepuje, znemožňuje rozlišovat a v důsledku i vidět dnešní skutečnost. Hlavní poselství seriálu spočívalo právě naopak v tom, že důvody tragédie nebyly pouze specifikem autoritářského sovětského vládnutí, ale že jejich identifikace má širší přesah. Kariérní ambice jednotlivců a finanční úspory státu či korporace motivují jednání lidí bez ohledu na politický systém. I to nejspecifičtější pro sovětskou realitu, totiž utajení informací o chybné konstrukci záchranné operace reaktoru před vědci, techniky i operátory, zobecnili tvůrci seriálu do závěrečného varování před vládou lži.

Prokázal seriál opravdu, jak bezpečná je jaderná energetika, když k tragédii byl potřeba tak mimořádně velký šlendrián, neschopnost a zločinné utajování? Obávám se, že nikoli. Stejně tak nemá smysl zdůrazňovat, že pokud bychom poškození zdraví a přímá úmrtí způsobená uhelnými elektrárnami sečetli, asi by se číslo moc nelišilo od obětí Černobylu (kolik jich ale bylo, jen sedmadvacet, třicet či šedesát tisíc?). I bez ohledu na příliš dlouhou dobu stavby atomových elektráren (mají­-li zůstat vskutku bezpečné) je naděje, že by právě ony mohly nahradit energetické zdroje produkující CO2, nebezpečně abstraktní úvahou. Nepočítá totiž s celkovým kontextem klimatické a environmentální katastrofy. V situaci, kdy kvůli suchu není možné spoléhat na trvalý dostatek vody k chlazení reaktoru a úložišť vyhořelého paliva, se dokonce může stát, že bude nutné odstavovat i ty stávající.

Sledování dramatizace celého případu ve mně vyvolalo pravý opak optimismu. S nejlepšími úmysly a vynaložením svých nejlepších sil lidé dokázali „rozbít atom“ a uvolněnou energii používat ke zcela mírumilovným a prospěšným účelům. Vedlejší produkt atomové fúze je ale bohužel extrémně smrtonosný. Znovu se mi připomněla apokalyptická obraznost zmíněného pelyňku: v hustě symbolickém jazyce poslední knihy křesťanské bible Zjevení Janova nese toto jméno hvězda, která po pádu na zem otráví všechny vody, což je podáno jako jeden z momentů řetězících se směrem ke konci obyvatelného světa. Text se básnicky pokouší ukázat nikoli nějaký abstraktně finální konec, ale proměnu světa, jak ho známe, v nějakou jinou verzi. Není Černobyl spíš alegorií dnešního stavu Země? S nejlepšími úmysly, s vynaložením nejlepších svých sil a s mnoha úžasnými, lidem prospěšnými výsledky lidé technicky manipulují se svým světem. Zapomněli ale na vedlejší, nežádoucí účinky, anebo o nich věděli, ale nechtěli je brát vážně. Ty se nahromadily do té míry, že už nemůžeme přehlížet, že možná právě už nastává jakási zpomalená verze smrtícího výbuchu. Alegorie ukazuje, že hasit, zneškodňovat a uklízet je nutné společně a organizovaně. Jenže v rolích neschopného vedení všech stupňů jsou dnes korporace a vlády.

Ještě že to v seriálu nakonec celkem vzato docela dobře dopadlo a viníci byli potrestáni…

Autorka přednáší dějiny umění na UMPRUM.