Nevětrané místnosti historie

máš u sebe helmu?

k rozdělení potřebuješ helmu,

chrániče loktů a nákoleníky

můžeš si vyrobit rychle

z jakéhokoliv předmětu intimní potřeby štít

začínáš se bránit protože začínáš útočit

hlavně sem nechoď bez helmy

 

jsme upíři

ždímáme z našich pohrom vše co se dá

vy nás vyznamenáváte a hladíte po hlavě

my ždímáme a ždímáme už dvacet let

dvě stě let

jsme jakési muzeum pod širým nebem

muzeum pohrom

vy jste průvodci

ukazujete nám naše pohromy na mapě

a my pak tleskáme

ale stále se nám nedaří hladit po hlavě jeden

druhého

a nikdo už neví kde začal a kde skončil

tenhle film o upírech

v evropě co má pěkně ostříhané nehty

jsme my ta část která si

okusuje nehty až do krve

která si okusuje hranice až do krve

po nacionalismu nám zbývají už jen hřbitovy

kde ležíme jedni přes druhé

„moje země slávy plná

moje země moly prožraná

moje země ze strachu zrozená

moje země o hračky připravená“

 

jsem dům oděný v břečťanu

všechny trhliny jsou zakryté

z vnějšku je vidět chládek a zeleň

rostlinná intimita

jen praskliny ve světle

jsou ještě vidět

mezi chladnými závany

jen prostory kde vzduch pomalu proplouvá

mezi pavučinami

dům oděný v rudém břečťanu

zadušený.

 

některé místnosti mají silný pach

plísně

zatuchlý pach

který ti rychle zaleze pod kůži

pach který ti zůstane ve vlasech

zůstaneš tu uvězněn jakmile sem vkročíš

jsou nevětrané místnosti historie

země se zablokovanými hranicemi

jsme ti nejpohostinnější v evropě

nikdo tu už neotevřel okno

po desítky let

pořád mě zvou dovnitř

„buď tu jako doma“ říkají mi

ale pokoje někdy páchnou po molech

jindy prostě jako zranění

jako pokoj bezdětných manželů kteří jsou

spolu 50 let

kde každá věc má své místo

a každý pohyb má přijmout odpověď ozvěnu

připomenout ti samotu

byli pohostinní

pozvali mě abych vešla do jejich domu

kde místnosti páchnou jedem na myši

zůstala jsem tady

mezi stránkami učebnic nedávné historie

jen slisovaní vycpaní moli

 

tenkrát byl gavrilo princip hrdina

potom

se unavil

a udělali z něj fanatického zabijáka

jak se to děje každému z nás

po rozchodu

 

Tatjana

„tady by měla být cedule s nápisem

Balkán, neonatologické oddělení

my ti

z 90. let

jsme se všichni narodili

předčasně

zde v improvizovaných inkubátorech

jednotek OSN

dýcháme uměle

za vaše peníze

pijeme sušené mléko

smíchané se střelným prachem

Blue Helmets nás upustily na zem

když jsme plakali

a matka EU nás odpojuje od přístrojů

bez mrknutí oka“

 

Hatidza

„v ’96

jsem pracovala v místním rádiu

líbilo se mi

když jsem někdy zůstala sama

ve zvukařské kabině

hrála jsem si s knoflíky

zesilovala jsem basy a zeslabovala je

pak zas zesilovala

víš že když jsou basy nahlas

začne ti zvonit v uších

a reproduktor se trochu třese

a ty cítíš vibrace až v hrudi

byl to takový reflex, myslím

hrát si s knoflíky a cítit že mám vládu

nad basy

vládu a žádné výčitky

i mě válka něco naučila“

 

vzpomínky ’92–’95

jsem jako smečka

vzteklých psů

která bezhlavě pádí ve 3 v noci ulicemi

snaží se chytit holčičku

za červené mašle

pokaždé když si vzpomeneš

holčička znovu krvácí

 

Kriegswitwe

„the failure of these women to achieve closure, either not knowing if their husbands and children were dead or – if they knew they were dead – not knowing where their bodies were located“

UNDP Report on ­Excavation in Bosnian Mass Graves

jsem útulek válečných vdov.

tady má vlhkost zdí podobu pohlazení.

je nahoře. neodlepuje se.

cvičíme pomalu se stěnami.

sestry přinášejí na nosítkách seřazené raněné.

oplakáváme je, obvazujeme je,

pak jim dáme na hruď křížek,

náš průsvitný polibek.

a vyprazdňujeme police kde všechno tlí

skládáme je tam do hranic

je to jako knihovna o kterou se staráme

a stříkáme je parfémem.

vlhkost osvětluje zdi.

je jako lampa.

válka trvá už několik let,

je tu velký provoz raněných

jsme tu zaměstnané na půl úvazku

jednou jedinou tváří.

tu druhou nenastavujeme nikdy.

uchováváme ji jako volné lůžko, do zásoby.

jsem válečná vdova

která se potí a píše.

Sylvia, která je se mnou na pokoji

si hraje se sirkami

pálí si břicho

pobaveně si podpaluje lilii mezi nohama.

má 2 děti, 2 stydké pysky.

já pláču na objednávku,

někdy pro ni, někdy pro mě,

všechno je černé a třpytivé.

jestli tě sem snad přinesou na nosítkách,

vlhkost zdí zachvátí mé žlázy.

jakási sádra překryje rty.

jsem vdova zuhelnatělé lilie.

Sylvia se směje a vyřízne mě.

je nahoře. neodlepuje se.

cvičíme pomalu se stěnami.

 

***

nikdo nenutí mé tekutiny

aby se staly slovy

jistě, už od školky

vím, že nemám pohlaví

později jsem se dozvěděla

že mi byla dána kostní choroba

mám strach z přirozených věcí

možná proto jsem nikdy nezalila

květiny v květináči

nemít pohlaví znamená nesahat

posedlí jsou ti, kteří mají příliš málo krve

anebo jak řekl kdosi chytřejší

obsese nahrazuje sex a krev

dnešní gymnazistka už není

slečna z penzionátu minulého století

dnešní gymnazistka

je nymfomanka

slovo napsané na papír nenahradí jídlo

nýbrž hlad

sex pro nymfomanku nenahradí jídlo

nýbrž žaludek

zastydím se pokaždé

když zahlédnu

vlhký a vulgární vzduch

mezi perem a mými stehny

to co průměrnost nikdy nepochopí

je že tehdy když stojíš před

člověkem kterému se chce zvracet

poslední věc, kterou bys měl udělat

je zacpat mu rukou ústa

a napomenout ho, ať nedělá svinčík

 

Ze sbírek Bosnia. Partaj (Cartea Românească, Bukurešť 2014) a Poemextrauterine (Paralela 45, Bukurešť 2004) vybrala a přeložila Jiřina Vyorálková.