Umírněný Filip Topol

Živé sólové nahrávky Filipa Topola představují ztišenou a umírněnou podobu repertoáru Psích vojáků. Písně vynikají zejména souladem hudby a textů a jejich podání je na hony vzdáleno stereotypu rozervanosti, který autora pronásledoval po většinu jeho života.

Název čtyři roky starého dokumentárního filmu Takovej barevnej vocas letící komety může působit patetickým dojmem, v případě Filipa Topola a skupiny Psí vojáci je ale výmluvnou ilustrací. Zdálo by se, že jejich hudební osud prosvištěl tak rychle, že po něm vnímáme jen jakousi v prázdnu visící záři. Filip Topol rychle dospěl a předčasně zemřel, přitom ale – z hlediska tvůrčího – jako moudrý starý muž. Obě jeho výročí, příchodu i odchodu, shodou okolností připadají na červen. Všechno mu proběhlo nějak „dřív“. Svou kapelu vedl pětatřicet let, od třinácti, posledních deset let ale spíše přerušovaně a na setrvačník. Poslední deska, nazvaná Těžko říct, vyšla Psím vojákům v roce 2003 a uzavřela volnou trilogii s alby Myši v poli (1999) a U sousedů vyje pes (2001). Do trojice nahrávek se promítl Topolův tvůrčí i životní přerod: divoký hráč života …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky