eskalátor

V polovině června podepsal Vladimir Putin zákon, který stanoví pokutu za šíření zahraničních periodik na území Ruské federace, pokud nemají patřičné povolení Roskomnadzoru. Jedná se v podstatě o úpravu existujícího zákona o propagaci domácích tiskovin, které nemají státní registrací. Novější znění již zahrnuje i zahraniční tisk, který ještě před nedávnem nemohl být oficiální záminkou pro policejní šikanu. Pokuty za šíření nepovoleného cizokrajného obsahu nejsou závratně vysoké – asi do 500 korun u fyzických osob a do deseti tisíc korun u organizací. Takové částky těžko někoho zruinují, vysílají ale místním občanům i zahraničním návštěvníkům další varovný signál. Načasování změny je ideální – vzhledem k začátku dovolených byla zprávě věnována minimální pozornost médií. Tento zákon ovšem patrně nebude poslední svého druhu. Sice zatím na rozdíl od Číny nedošlo na zprovoznění plně cenzurované verze internetu, přesto se však Runet (ruská část globální sítě) může snadno proměnit v uzavřený informační kanál. Podle platných předpisů se totiž v případě podezření na kybernetickou hrozbu může oficiálně izolovat od okolního světa.

O. Pavlova

 

Facebooková stránka Armády České republiky má od konce května nového správce, nebo přinejmenším novou strategii komunikace. Pod heslem „Jsme armáda. Víme, co chceme“ nyní šíří lehce hysterické výkřiky o tom, co všechno by vojáci rádi. Jednotlivé statusy se snaží čtenáře přesvědčit o své závažnosti jazykem plným emotivních výzev a ujištění na způsob „všeho nechte“, „pozor, my nespíme“, „chceme být napřed“ či „tohle je síla“. Hlavním tématem první poloviny června byl nákup nových bojových vozidel pěchoty. O tom, jak moc armáda nové obrněné transportéry potřebuje, hovořil i náčelník generálního štábu Aleš Opata, a sice na videu z 10. června, které vzhledem k titulku „­NALÉHAVÉ!“ a dramatické hudbě i grafice mohlo snadno vyvolat dojem, že generál právě vyhlašuje všeobecnou mobilizaci. Chtělo by se říct, že armáda komunikuje jazykem military fanoušků, ti by se ale za takový proud emocí asi styděli. Svým burcujícím a zároveň vemlouvavým tónem texty působí spíš jako newsletter armyshopu, který se snaží přimět zákazníky k dalšímu nákupu zbytečných udělátek. Nepopírám samozřejmě, že armáda soudobou výzbroj potřebuje – hodnotím pouze estetický dojem. Zdá se mi, že ozbrojené síly demokratického státu by měly své informační kanály využívat poněkud zdrženlivěji a pokud možno tak, aby bylo jasné, že tu jsou pro všechny, nikoliv jen pro skupinku nadšenců.

M. Tomek

 

Když fotbalista nahraje svému brankáři, říká se tomu „malá domů“. V uměleckém světě něco takového nyní probíhá na pražské Kampě. V Sovových mlýnech Medy Mládkové totiž sezóna vrcholí, světe, div se, výstavou o Medě Mládkové. Možná se ale jedná o cynický humor – soudě podle vystaveného šatstva nebo dvouvteřinového gifu Medy mrkající z loďky na moři, který pokrývá celou jednu stěnu. V jiné místnosti zase návštěvníka oblaží namluvený text Bohumila Hrabala o tom, jak se u Medy v Americe ožral. Dozvíme se rovněž, že zatímco její manžel v roli guvernéra Mezinárodního měnového fondu přesvědčoval africké země, aby si strukturální půjčkou pomohly k nesplatitelnému dluhu, mecenáška místním pomáhala vykupováním rituálních masek, které se pak vyjímaly v jejím domku v Georgetownu. O tom, že se v ryzí dobrodružství proměnilo vše, na co sáhla, bude v představení Meda zájemce celé léto přesvědčovat první dáma českého divadla Tatiana Vilhelmová (vstupenky pro VIP pořídíte za 2990 korun). A uměleckou třešinkou na dortu jsou pohlednice se sběratelčinými moudry vyvedené v grafice, jakou kdysi používalo Občanské fórum. Tváří v tvář vší té činorodosti návštěvníkovi nezbývá než se české mecenášce poklonit podobně jako socha Olbrama Zoubka hledící do okna, za nímž paní Meda v posteli očekává své sté narozeniny. Zkrátka a dobře, vše nejlepší!

V. Ondráček

 

Na začátku prázdnin se krizová situace natřískaného vlaku opakuje s neúprosnou pravidelností – studenti mizí s krosnami do přírody, děti za babičkami, i rodiče si chtějí užít prodloužený cyrilometodějský víkend. Přidá­-li se k tomu pražský koncert Eda Sheerana a největší taneční festival v srdci Evropy, rozuměj v Ostravě, je o celorepublikové nadělení v dopravě postaráno. Nervozita se ale v dálkových spojích brzy uvolní a převládne dobrá nálada – sezením na klíně se utužují partnerské vztahy a v zavazadlovém prostoru vznikají doživotní přátelství. „Nobel prize winner interviewer“ Lukáš Kovanda k výjimečné situaci 7. července ovšem přistoupil po svém – především jako správný liberální ekonom zcela zanedbal kontext společenské reality. Vagón, v němž lidé sedí bez ladu a skladu, nafotil a tweetoval: „Ten pocit… že člověk z daní přispívá na to, aby si nesedl ani v 1. třídě. Vlastně to není jen pocit, to je realita dotačního populismu.“ Kovandovu překvapení, že masa jedinečných osobností dokáže za správných podmínek učinit shodné individuální rozhodnutí, věnoval pozornost i web TN.cz, pro nějž se ekonom vyjádřil: „Průvodčí řekl, že ti lidé, co sedí v uličkách, jsou z druhé třídy. Lidé se tak promíchávali.“ Na Twitteru se sice dostalo Kovandovi shovívavého ponaučení: „Mít jízdenku do 1. třídy ještě neznamená mít místenku. Je třeba cestovat častěji vlakem, aby člověk získal praktické zkušenosti a ucelenější pohled na věc.“ Já bych ale Kovandovi radši navrhl, aby využil své zkušenosti maratonského běžce a třídního promíchání se napříště bezpečně vyvaroval.

M. Zajíček