Estetika spálené země

Jak se lidstvo ocitlo v pyrocénu

Obrazy požárů patří k vůbec nejsugestivnějším zpodobněním klimatické změny, která ničí nejen život a jeho projevy, ale i životní podmínky. Tato dvojí smrt představuje zkázu, jejíž rozsah nám uniká – a s ním i smysl obrazu. Americký kulturní kritik a historik umění se ptá, zda „pyroestetika“ může skýtat naději, že z popela starého světa vznikne svět nový.

S loňskými požáry v Kalifornii, Austrálii, Řecku, Švédsku a dalších zemích začínáme na naší planetě čelit bezprostřednímu ohrožení ničivými katastrofami, které svými plameny pohlcují všechno, co se jim dostane do cesty, včetně kovu nebo asfaltu. S těmito požáry jsme konfrontováni prostřednictvím nekonečného toku mediálních zpráv, a stáváme se tak svědky nového druhu ohně, který ohrožuje samotnou roli pozorovatele. Intenzita těchto ohňů je bezprecedentní a vyžaduje si nové po­­jmy: ohnivé tornádo, ohnivý mrak. Tato klimatická inferna dokážou během minuty zachvátit území o rozloze osmi fotbalových hřišť, čímž dávají nový význam smrtící rychlosti. Výsledkem jsou masivní ztráty na životech, majetku a životním prostředí – škody, které se často vymykají našemu chápání. V mnoha ohledech se jednalo o událost konce světa.

Jde přitom o jev globálního rozsahu: během minulého léta řádilo na planetě více než šest tisíc malých a velkých požárů. V Kalifornii spálil Mendocinský …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky