Jednoznačně nejdůležitější text v ruskojazyčných médiích posledních měsíců a možná i celého roku se objevil 1. června na serveru Meduza pod nepříliš atraktivním titulkem Komu patří moskevské hřbitovy. Nejde přitom ani tak o téma samotné. Známý investigativní novinář Ivan Golunov pečlivě dokumentuje, jak kontrola nad pohřebním byznysem v Moskvě postupně přešla na podnikatele z jižního Ruska, kteří mají zjevně těsné vztahy s moskevskou pobočkou tajné služby FSB. Důležité však byly podmínky vzniku tohoto textu. V den, kdy Golunov odevzdal první verzi svého textu, byl na ulici zatčen a policie v jeho batohu údajně našla syntetické drogy. Soud ho okamžitě poslal do vazby a hrozilo mu až dvanáct let vězení. Podstrčení drog patří mezi časté praktiky ruské policie, tentokrát to ale vyvolalo obrovské pobouření, především pro brutalitu a drzost policistů. Pokud v Rusku chtějí investigativní novináři přežít, nesmějí ani ve tři ráno přejít ulici na červenou, takže představa, že by introvertní Golunov chodil po centru Moskvy s půlkilem tanečních drog, byla až příliš absurdní. Petici na jeho obranu podepsalo i několik novinářů z vládních médií a tři hlavní ekonomické ruské deníky vyšly se stejnou titulní stranou a nápisem „Jsem Ivan Golunov“. Tou dobou ale Kreml už zařadil zpátečku a novinář byl nejprve propuštěn do domácího vězení a poté úplně zbaven obvinění. Mezitím jeho kolegové z devíti dalších médií pracovali na ověřování informací z jeho textu a přípravě k publikaci. Což je také průlomové – sešli se tu nejlepší investigativní novináři z celého Ruska. Přitom, jak si povzdechl jeden z komentátorů na sociálních sítích, se nic zas tak nového čtenáři nedozvěděli. Že je pohřebnictví byznys, v němž se točí miliardy rublů, všichni vědí. Že ho přes nastrčené postavy kontrolují lidé ze silových složek, se také tušilo. Takže se čtenáři spíše baví fotografiemi domů důstojníků FSB v hodnotě desítek milionů dolarů nebo barvitými životopisy těch, kteří pohřební byznys nominálně řídí. Třeba takový Igor Něljubov, ředitel První rituální společnosti, byl dříve manažerem striptýzového klubu Červená karkulka. Ředitelem jednoho z největších moskevských hřbitovů se zase stal Jurij Kušnir, jenž předtím pracoval jako barman na výletní lodi Brjusov. Zásadní nicméně je, že se díky společnému úsilí desítek, ne-li stovek lidí podařilo zachránit neprávem obviněného novináře.
Pěknou ukázkou investigativní novinařiny je také text Sergeje Kaněva, publikovaný na serveru The Insider ze 4. července. Autor zjistil, že na portálu moskevské radnice jsou veřejně přístupné dokumenty o tom, které domy byly z rozpočtu města postaveny pro důstojníky Služby vnější rozvědky. Většina z nich je z let 2001 až 2005. Kaněv následně prohledal další databáze, aby se dozvěděl, kdo v domech bydlí a co nyní jejich obyvatelé dělají. „Z databáze vyplývá, že v těchto domech dostalo byty 2856 rodin. Většina obyvatel nyní pracuje na ruských velvyslanectvích nebo zastoupeních při OSN, EU, OBSE a podobně (ve slangu rozvědky se těmto lidem říká „saka“). Další pracují ve velkých ropných a plynárenských firmách, bankách, v Aeroflotu, ve vládním listu Rossijskaja gazeta, v bulvárním deníku Komsomolskaja pravda nebo figurují v různých obchodních komorách. Jsou tu ale i členové Ruského svazu křesťanů-baptistů nebo Ruské společnosti Templářského řádu.“ Bizarnější je případ Andreje Šimajenkova, který v roce 2002, kdy získal byt v „domě špionů“, oficiálně pracoval pro státní banku VTB. Nyní patří k předním představitelům ruské odnože vyznavačů Krišny a vede nadaci, jež v Indii vybudovala poutní místo pro příznivce sekty Hare Krišna z bývalého Sovětského svazu. Na dotaz, jak se uctívačům Krišny podařilo Šimajenkova naverbovat, ovšem neodpověděl.
Co zní jako anekdota – zejména při pohledu na tlouštíka s kulatou slovanskou tváří v indickém sárí – je ale realita. Ostatně právě anekdoty o skutečnosti také mnoho vypovídají, protože často ukazují společenské změny. Na serveru Republic o tom v článku z 20. června píše odbornice na městský folklor Alexandra Archipovová. Podle ní od nástupu Vladimira Putina k moci v roce 2000 přišlo o ruském prezidentovi hned několik vln anekdot. Nejdříve se lidé bavili špionskou minulostí svého vládce: Putin otevře ledničku a tam se třese sulc. „Neboj, jdu si pro kečup,“ říká prezident. Další vlna vtipů přišla po anexi Krymu: Na tiskové konferenci padl dotaz, ve kterém městě bude probíhat finále mistrovství světa ve fotbale v Rusku v roce 2018. „Nejspíš v některém městě v západní části Ruské federace, třeba v Lipsku,“ odpovídá Putin. Podle Archipovové nyní sledujeme další proměnu anekdot, kdy Putin z vtipů mizí a už není vnímán jako všemocný politik, který všechno zařídí. Nejčastějším tématem je nyní konfrontace mezi „námi“ a amorfní „mocí“, jejíž je Putin součástí. Pět let klesající příjmy ruských domácností přitom plodí poněkud depresivní humor. Mnozí doufali, že ruský prezident zruší krajně nepopulární zvýšení věku odchodu do penze. Když pochopili, že k tomu nedojde, vznikl následující vtip: Ti, co se nedožijí důchodového věku, budou zpopelněni v krematoriu a budou pokračovat v práci v přesýpacích hodinách.