Dvě stě let pražské chudoby

Rozhovor s kurátorkou výstavy Chudá Praha

„Pokusili jsme se překročit hranice,“ říká etnoložka Jana Viktorínová. V rozhovoru mluví nejen o podobnosti mezi současnou a historickou chudobou, ale i o přetrvávajících stereotypech a výzvách, kterým dnes muzea a galerie čelí.

Výstava Chudá Praha je z velké části postavená na paralelách se současností. Bylo vaší motivací poukázat na problém, který je palčivý i v dnešní době?

Motivací bylo několik. Před několika lety uspořádal Archiv hlavního města konferenci o chudobě, kde jsem vystoupila s příspěvkem o nouzových koloniích, kterými se dlouhodobě zabývám. To téma mě však zaujalo šířeji a už tehdy jsem si říkala, že by bylo skvělé ho nějak prezentovat. Uvědomila jsem si, že v našich sbírkách jsou soubory, které se k tomuto tématu vážou. Máme soubor, který nám daroval ředitel chudinského ústavu Josef Vlk, vlastníme také soubor předmětů ze Spolku pro podporování domácích chudých. To jsou exponáty, které jsou pohřbené v depozitářích, a pokud jim kurátor nedá příležitost, vůbec se odtamtud nedostanou. Zároveň je chudoba téma, které společensky rezonuje. Dnes se pořád mluví o tom, jak nám roste DPH a máme se všichni skvěle, ale ve skutečnosti se všichni zas tak skvěle nemáme a naše společnost se ke znevýhodněným …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky