Dvě stě let pražské chudoby

Výstava Chudá Praha je z velké části postavená na paralelách se současností. Bylo vaší motivací poukázat na problém, který je palčivý i v dnešní době?

Motivací bylo několik. Před několika lety uspořádal Archiv hlavního města konferenci o chudobě, kde jsem vystoupila s příspěvkem o nouzových koloniích, kterými se dlouhodobě zabývám. To téma mě však zaujalo šířeji a už tehdy jsem si říkala, že by bylo skvělé ho nějak prezentovat. Uvědomila jsem si, že v našich sbírkách jsou soubory, které se k tomuto tématu vážou. Máme soubor, který nám daroval ředitel chudinského ústavu Josef Vlk, vlastníme také soubor předmětů ze Spolku pro podporování domácích chudých. To jsou exponáty, které jsou pohřbené v depozitářích, a pokud jim kurátor nedá příležitost, vůbec se odtamtud nedostanou. Zároveň je chudoba téma, které společensky rezonuje. Dnes se pořád mluví o tom, jak nám roste DPH a máme se všichni skvěle, ale ve skutečnosti se všichni zas tak skvěle nemáme a naše společnost se ke znevýhodněným skupinám nechová vždy zodpovědně. I proto jsem se pokusila členěním výstavy – a především v první části – navodit asociace se současností. Poměrně málo se dnes řeší negativní jevy, které se s chudobou pojí a nejsou pro společnost výhodné. Neustále se tematizuje, jestli někdo má nebo nemá nárok na pomoc, zda ji zneužívá či nezneužívá, přitom hlavním problémem je ale samotná existence chudoby.

Pak do procesu vstoupil umělec vystupující pod pseudonymem Epos 257, který si u nás chtěl udělat malou výstavu, a nakonec jsme se dohodli, že uděláme jeden projekt. Ten se sice skládá ze dvou samostatných výstav, ale přijde mi zajímavé, že jeden sál se věnuje historické chudobě a ukazuje, jak se s ní město dvě stě let vyrovnávalo, a druhý sál nás staví před současnou situaci. Není to úplně srovnatelné, protože Eposova Dýmová hora se zaměřuje na lidi bez domova, což je extrémní podoba chudoby, zatímco moje část se zabývá chudobou komplexněji.

Nebývá běžné, aby v klasických muzeích vystavovali současní umělci, řešili jste s Eposem i formální podobu expozic?

Epos sám přišel s představou, že předměty, které nasbíral v terénu, by chtěl prezentovat muzeálním způsobem jako artefakty, jež po naší době zbudou, jako dokumentaci současnosti. Naše výstavy jsou skutečně oddělené, jejich detaily jsme navzájem neprobírali, spíš jsme o sobě celou dobu věděli. Ale já jsem se do určité míry přizpůsobila. Kdyby do toho Epos nevstoupil, asi bych měla tendenci do výstavy zahrnout víc ze současnosti. Takhle jsem spíš pracovala s pojmy, které by lidem měly připadat povědomé, a nakonec jsem do expozice umístila jen pár zajímavých nebo i zábavných odkazů na současnost.

Jak jste se rozhodovala, kdy s asociací s dneškem pracovat? Současných příkladů je na výstavě nakonec jen několik, a navíc jsou trochu skryté.

Ta skrytost je záměrná. Nechci, aby to vyznělo pejorativně, ale muzeum je už z podstaty trochu konzervativní instituce. Rozhodla jsem se tomuto omezení vyjít vstříc a snažila jsem se prezentovat téma tak, aby ho návštěvníci snadno přijali. Výstavu jsem záměrně dělala trochu tradičně a odkazy na současnost přicházely spíš intuitivně.

Fenomén chudoby se dá pojmout z mnoha úhlů. Která témata jste se rozhodla akcentovat?

Ke každému tématu, jemuž jsem se chtěla věnovat, bylo potřeba něco vystavit. To je jeden z limitů, s nimiž jsem musela pracovat. Výstava má podtitul Lidé – místa – instituce. Jsme pražské regionální muzeum, což byl další faktor, podle něhož jsem se při členění výstavy orientovala. První oddíl se zaměřuje na příčiny a následky chudoby. Mezi nimi se totiž v mnoha případech těžko rozlišuje. Zmiňujeme například téma práce, které s chudobou úzce souvisí, zabýváme se průvodními nežádoucími jevy, jako je žebrota, dětská práce, kriminalita. Věnujeme se také institucím, které měly tyto jevy na starost. Ve druhé části jsem právě vzhledem k naší regionálnosti akcentovala místopis s ohledem na koncentraci chudoby v jednotlivých městských částech. Tam je k vidění i velký oddíl o nouzových kolo­­niích. Třetí část pojednává právě o samotných institucích – jakým způsobem se zemská nebo komunální správa snažily s chudobou bojovat, jak ji pojímaly a zvládaly.

Jak se proměnil život chudých vrstev od josefínských reforem po konec druhé světové války? Jak se změnila městská chudina?

Ještě během první poloviny 19. století se obyvatelstvo Prahy vešlo do historického jádra, do pražských hradeb, a to včetně klasické městské chudiny. Tehdy neexistovalo sociál­ní pojištění a klasická chudina se rekrutovala především z určitých skupin společnosti – staří lidé, nemocní, mentálně nebo tělesně postižení, vdovy a sirotci, prostě ti, kteří si z nějakého důvodu nemohli opatřit živobytí prací. To se změnilo s přílivem dělnických obyvatel a s hospodářskými výkyvy, které v průmyslové výrobě nastávaly. Do chudoby začaly upadat mnohem širší vrstvy málo placených – čili nekvalifikovaných – dělníků. To je hlavní proměna, která nastala v průběhu 19. století. Velkou změnou pak bylo právě postupné zavádění pojištění, nejprve pro jednotlivé sociální skupiny. První bylo nemocenské a úrazové pojištění pro dělníky, sociální pojištění, od roku 1918 pojištění v nezaměstnanosti, pak teprve starobní důchody a až po válce se objevila myšlenka národního pojištění, tak jak ho známe dnes. Toto pojištění bylo zavedeno v roce 1948.

První republika se stále trochu idealizuje, přitom tehdy žily v chudých poměrech široké vrstvy obyvatel. Jen v Praze bydlely v nouzových koloniích desetitisíce lidí…

Nouzové kolonie byly spíš reakcí na bytovou nouzi. Nelze úplně říct, že nouzové kolonie obývala jen chudina. Bydleli v nich sice většinou nekvalifikovaní dělníci, ale žily tam i rodiny úředníků nebo nějakých zřízenců, kteří neměli možnost opatřit si jiné bydlení. Alternativou totiž byly třeba nevětratelné, hygienicky velmi špatné sklepní byty, takže pro mnohé rodiny byl odchod do nouzové kolonie zlepšením. Obecně jde o velmi zajímavý fenomén, protože ve chvíli, kdy lidé neměli jinou možnost, rozhodli se svou situaci masově řešit svépomocí. Nouzových kolonií vy­­rostl celý pás při jižním a východním okraji Prahy a byly to stovky domků a tisíce lidí. To je z dnešního pohledu fascinující. Ale takové obrázky si člověk s první republikou většinou nespojí. Pokud ji vnímá například pohledem kinematografie, nabízejí se mu úplně jiné.

Výstava ukazuje, že mnoho lidí, včetně dětí, žilo v daleko horších podmínkách, než jaké byly v nouzových koloniích, například ve skalních bytech, provizorních přístřešcích, odstavených vagónech a podobně.

Tomu napomohla zejména vysoká nezaměstnanost, která vznikla na počátku třicátých let a kulminovala kolem roku 1934. V těchto letech nastal přiliv lidí nejen do kolonií, ale i do forem bydlení, které jste jmenovala. Kolonie už byly v té době postavené a zabydlené, ale existoval tam fenomén takzvaných podnájemníků. Rodiny, které obývaly menší domky, ještě přijímaly další podnájemníky, aby si přivydělaly. A nouzové přespávání na okrajích Prahy kulminovalo také v této době.

Během sto sedmdesáti let, na která se výstava zaměřuje, se proměnila nejen podoba chudoby, ale i to, jak ji společnost vnímá. Ve středověku byla chudoba ctností, později se začaly objevovat nové představy, z nichž mnohé přetrvávají dodnes. Nahlížíme na chudé skutečně stejně jako měšťané z 19. století?

Souvislost minulosti se současností byla důvodem, proč se pohledům na chudobu výstava věnuje. Když se člověk upřímně zamyslí nad sebou samým a když se pak rozhlédne okolo sebe, je krásně vidět, že určité myšlenkové stereotypy z 19. století stále přetrvávají. Ty se ale nezrodily v 19. století, změna pohledu na chudobu přišla s novověkem. Souvisí s nástupem a rozvojem především klasických anglických ekonomických teorií. Devatenácté století pak chudobu hodně moralizovalo: chudí byli podezříváni z lenosti, chudoba byla interpretována jako nedostatek měšťanských ctností, jako je pracovitost, spořivost, šetrnost a tak dále. Chudým bývaly vyčítány i brzké sňatky. Je­-li ovšem postoj většinové společnosti takový, že hledá nedostatek primárně na straně chudých, je pochopitelné, že to ze strany chudých vyvolává nějakou reakci, která souvisí třeba s pocity ponížení. Myslím, že si mohu dovolit jednoznačně tvrdit, že současné myšlenkové vzorce se v mnohém neodchylují od těch z předminulého století. Stejně jako tehdy se společnost cítí ohrožena lidmi, kteří čerpají sociální dávky. K tomu se na výstavě vztahují dotazníky z roku 1828, které vyplňovali úředníci chudinského ústavu, aby zjistili, jaké situace panují v chudých rodinách pobírajících podporu. Ukazuje se, že strach společnosti z toho, že bude podporovat někoho, kdo si to nezaslouží, je kontinuální.