Nejpočetnější francouzská diaspora žila v posledních týdnech strhujícím tažením Alžíru za titulem afrických fotbalových šampionů. A v zemi úřadujících mistrů světa se jim za to dostalo urážek a ran obuškem. Královna francouzských nacionalistů Marine Le Penová už před semifinálovým zápasem vyzvala k zákazu případných oslav Alžířanů v ulicích, nedejbože na Champs-Élysées. Její stranický kolega z Národního sdružení Julien Odoul se připojil s tím, že jeho zemi před záplavou alžírských vlajek zachrání jen úspěch nigerijské jedenáctky. Nedočkal se, malou útěchou mu ale mohl být policejní zásah. Zatímco během výtržností žlutých vest na svátek dobytí Bastily bylo zadrženo sto sedmdesát pět lidí, při oslavách alžírského postupového zázraku skončilo ve stejný den za mřížemi na dvě stě osmdesát Alžířanů. Policie v Marseille se dokonce pojistila tím, že fotbalové příznivce vůbec nepouštěla do historického centra města. Pomyslnou korunu antialžírskému rasismu nasadil pravicový Le Parisien článkem s titulkem Made in France, v němž s eugenickou pečlivostí vysvětlil úspěch alžírské kopané jejími francouzskými kořeny. V zemi galského kohouta se zkrátka etnické menšiny oslavují jen tehdy, když kopou za ten správný tým – bývalého kolonizátora.
V. Ondráček
„Jenom důchodci volili Miloše Zemana. Nikdo normální by ho přece nevolil!“ rozčiloval se tuhle můj spolucestující ve vlaku. Absurdnosti celé scéně nedodávala jen nesmyslnost tvrzení, ale i to, že řečník sám neměl do důchodu daleko. Podobné řeči ovšem slýchám čím dál častěji. Není dne, abych na Twitteru, sociální síti pro elity, nenarazila na výsměšný, nebo dokonce nenávistný tweet o starých lidech. I vcelku příčetní jedinci jsou schopni tvrdit, že za Babiše a Zemana můžou důchodci, a že až vymřou, bude líp. Lidé, kteří by zpravidla nevyslovili nic rasistického nebo sexistického, se dopouštějí s bohorovným klidem ageismu. Je to smutný obrázek toho, jak pohrdavě se chováme ke svým nejslabším. A to by mohlo mít v budoucnu nepěkné důsledky. Stačí si vzpomenout na zcela vážně míněnou diskusi, jestli proti dětem vést, či nevést exekuce. Abychom se jednou nedočkali i debaty, jestli si staří ty důchody zaslouží, když se kvůli nim a jejich volebním preferencím máme všichni tak špatně.
A. Medková
Vedení města Olomouc si je svého architektonického barokního dědictví dobře vědomo, takže se už několikátý rok snaží místním architektonickým skvostům vdechnout život letními barokními slavnostmi. V prostorách Konviktu vznikne divadlo včetně malovaných kulis, prospektů, sufit, hraje se na historické hudební nástroje, víno pochází z kroměřížského arcibiskupství, peníze zase z ministerstva kultury či Visegrádského fondu a slavnosti podporují téměř tři desítky různých institucí a subjektů. Hraje se, zpívá, recituje, gestikuluje… Ale namísto autentického barokního gesamtkunstwerku je podávána spíš představa o něm, a divák bohužel nedostane šanci zjistit, čí. Pokud by se totiž náhodou zamýšlel na dobovými divadelními konvencemi (třeba nad tím, jestli bylo v sedmnáctém století možné, aby měli herci-kněží svá roucha ze záclon a ústa nalíčená rtěnkou), bude si muset poradit sám. Pro informace o kontextu jednotlivých inscenací, byť jde o základní údaje typu, kdo je režisér představení či autor scénografie, se nenašlo místo ani v tištěném programu, ani na webu. Na rozdíl od rádoby vtipného životopisu Boha, ve kterém se lze dočíst, že po božském CEO z Řecka, Diovi, se dnes jmenují pišingry pro cukrovkáře: Dia…
E. Marková
Nejrealističtější krok za dobu existence… Terčem této pichlavé ironie se stalo seberozpuštění Realistů po pouhých třech letech od jejich založení. Strana, připomínající spíše surrealisty, začala tím, že v postavě svého zakladatele, „ostrého“ politologa a experta na všechno Petra Robejška, reinkarnovala Felixe Holzmanna. Úchvatný zisk 0,71 procenta hlasů ve sněmovních volbách 2017 znamenal český rekord v přepočtu vydaných financí na jeden hlas. Pornokvalita obskurních klipů, v nichž Robejšek seděl tu na barové stoličce, tu se válel se sklenkou červeného v křesle, pomohla v roce 2018 jeho stranickému kandidátovi na prezidenta, manželovi a tátovi Jiřímu Hynkovi, ke krásnému sedmému místu z devíti. To vše by bylo vtipné, kdyby vám jednou nad pivem váš nejlepší kamarád z času plánování anarchistické revoluce neřekl, že to Realistům prostě hodil. Jako učitele ho totiž nejvíce trápí inkluze, kterou realistický Felix navrhoval zrušit. Zlou radost nad koncem jednoho bizarního politického projektu tak kazí oprávněné obavy – kdo s čím přijde příště? A co když bude tentokrát u voličů úspěšnější?
M. Veselá
Týdny a měsíce bez řádného ministra se na české kultuře začínají nevratně podepisovat. Chaotického bezvládí, v němž citlivější umělci nemohou vůbec tvořit, využili „maltézští rytíři“, aby vyřešili chronický nepořádek kolem Lennonovy zdi, a sice její privatizací. Poutní místo turistů a plešatých mániček bude mít „novou tvář“: zeď projde rekonstrukcí, navrátí se jí původní pietní charakter a samozřejmě se zakáže spontánní neorganizované čmárání, které zeď odjakživa hyzdilo. K tomu nám dopomáhej kamerový systém. Funkcionář Prahy 1 jménem Hejma (STAN), jenž se na konečném řešení podílí, dodal, že on sám by si dokonce uměl představit menší část zdi vyčleněnou za účelem psaní vzkazů. S politiky obdařenými imaginací je radost dělat kultůru. Podle serveru lidovky.cz se zeď stane „kamerami hlídanou uměleckou galerií, sprejeři budou mít zákaz tvorby“. Nové, reformované Lennonově zdi by slušel ještě nějaký generální ředitel a vlastní rozpočet. Škoda, že je to teď na tom ministerstvu takové prekérní…
R. Rops-Tůma