Těsno tam stejně nebude

Básník a prozaik Vadim Delone patřil k hrstce statečných, která na moskevském Rudém náměstí v roce 1968 protestovala proti okupaci Československa. Vysloužil si za to pobyt v sibiřském trestném táboře. Jeho vzpomínková kniha Portréty v ostnatém drátu je překvapivě zábavným, ale bohužel i příliš romantizujícím svědectvím o brežněvovských lágrech.

Když se Varlam Šalamov v eseji O próze (1965, česky v souboru Mistr lopaty, 2015) sám sebe ptal, proč si pro své psaní zvolil lágrové téma, nebyla to kupodivu rétorická otázka a odpověď nespočívala jen v tragické skutečnosti jeho biografie. Zněla následovně: „Lágrové téma v nejširším slova smyslu, ve svém principiálním významu, je základní, hlavní otázkou našich dní. Cožpak likvidace člověka s pomocí státu není hlavní otázkou naší doby, naší morálky, otázkou, která se stala součástí psychologie každé rodiny?“ Takovou naléhavou a všudypřítomnou otázkou lágrové téma zůstávalo ještě dlouho a bezesporu jí bylo i v roce 1981, kdy básník, prozaik a lidskoprávní aktivista Vadim Delone (1947–1983) dokončil své Portréty v ostnatém drátu (1984, česky 2018), vzpomínkovou prózu na jeden západosibiřský tábor brežněvovských časů a jeho rozmanité osazenstvo.

 

Vězni pracující v teple

Kdyby si Deloneho útlou knížku přečetl starý kolymský vězeň Šalamov, nejspíš …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky