U pekelné brány

Poezie z Kolymských sešitů Varlama Šalamova je plná žalu a blízkosti smrti, ale i malých radostí a momentů splynutí s přírodou. Je to poezie popisující bránu, „co trychtýřem pekla míří do míst, kde je jenom led“.

* * *

Není mi do skoku,

smrt mě brzy skosí.

Mám modrou obálku,

v ní si život nosím.

 

Dopis napsaný

mám už od podzimka.

Je v něm schované

slovo kraťoulinké.

 

Zatím neumírám,

nejspíš asi proto,

že ten dopis nemá

svého adresáta.

 

* * *

Jsem chudák, nahý, samotný

a bez ohně.

Polární fialová tma

je kolem mě.

 

Svěřuji blednoucí noci

svoje verše.

Noc ani vědět nechce,

že jsem zhřešil.

 

Mráz mi potrhal průdušky,

zkřivil ústa.

Slzy jsou jako kameny,

z potu – krusta.

 

Říkám si básně, řvu si je

na celý les.

Z holých a temných stromů jde

trošinku děs.

 

Jenom dalekou ozvěnu

ze skal slýchám.

Už zas lehce a naplno

můžu dýchat.

 

 

Fialový med

Smutek ze mě opadne

jako zralý šípek,

z básně – snítky povadlé,

ledové jak střípek.

 

Na blyštivý tvrdý sníh

skane kapka šťávy.

Usměje …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky