Epická fantasy literatura prochází v posledních desetiletích velkým rozmachem, k němuž napomohlo několik zásadních děl včetně slavné Písně ledu a ohně od George R. R. Martina. Přesto bývá tento žánr nadále považován za pouhý eskapistický brak pro mládež. Jaké jsou jeho určující vlastnosti?
Epická fantasy není jen literárním žánrem. Pronikla také do komiksu, filmu, ale i hudby, počítačových her a aktivního trávení volného času při takzvaných larpech. Zmapovat ji v celé šíři je tedy mimo možnosti tohoto článku. Místo toho krátce nahlédneme do historie žánru a přiblížíme několik možných způsobů jeho čtení.
Jako epická nebo též vysoká fantasy bývá označován rozmáchlý příběh s bohatým dějem, v němž se klade důraz na konflikt dobra a zla ve světě, který je do velké míry nezávislý na tom našem, a přitom je často propracovaný do nejmenších detailů. Za ukázkový příklad bývá považován Pán prstenů (1954, česky 1990) Johna R. R. Tolkiena, občas proto můžeme narazit i na pojem tolkienovská fantasy. Vliv jednoho díla na celý žánr je málokdy tak výrazný – bohužel i v negativním smyslu. Za určující prvky pak bývají považovány některé selektivně vybrané „tolkienovské“ motivy a postavy, například putování družiny, vládce temnot či fantastické rasy jako elfové, trpaslíci či skřeti. Taková definice je však příliš omezující a může napomáhat k laciným nápodobám, jakou je třeba Shannarův meč (1977, česky 1997) a na něj navazující cyklus románů Terryho Brookse.
Uzdravování světů
Pravděpodobně nejlepší vymezení epické fantasy vychází z průniku naratologického konceptu amerického teoretika fantastiky Johna Cluta, kterého už v devadesátých letech představil Ivan Adamovič v časopise Ikarie, a poznámek českého filosofa Zdeňka Neubauera, především pak v knize Do světa na zkušenou čili O cestách tam a zase zpátky (1992). Clute definoval trajektorii fantasy příběhu, která podle něj začíná „spoutáním“ fikčního světa, v němž dochází k silným projevům nepatřičnosti – původně zdravý svět je nyní nemocný a hrdina musí podstoupit pouť za jeho záchranou. Ta bývá často završena jakousi pozitivní katastrofou, která zahájí proces uzdravování. Tato trajektorie odpovídá i Pánu prstenů, ale sám Clute ji dokládá na románu Poslední jednorožec (1968, česky 1997) Petera S. Beagla.
Neubauer pak ve svých zamyšleních nad Tolkienovým dílem dodává, že jeho příběhy jsou založeny na takřka vědeckém zkoumání fikčního světa a důsledném ztotožnění se s potřebami tohoto vesmíru. To je mimochodem důvod, proč řada epických fantasy vzniká na půdorysu bildungsromanu a zachycuje přechod hrdinů od dětství do dospělosti a osvojení si morálních standardů. Na tomto základě můžeme odmítnout zaměňování epické a hrdinské fantasy – zatímco jedna je založená na identifikaci čtenáře se světem a jeho potřebami, druhá spoléhá na identifikaci s cíli hrdinů. Zároveň však můžeme pominout výše uvedený požadavek na přítomnost konkrétních motivů a zasazení příběhu do jiného než aktuálního světa. Ostatně v našem světě – jakkoliv romantizovaném a se zamlženou historií a místopisem – se odehrává i Poslední jednorožec.
Takřka dokonale zato naši definici naplňuje „horor“ Stephena Kinga To (1986, česky 1993). V něm se parta původně dětských hrdinů musí postavit zlu, které pokřivuje jejich život na americkém maloměstě. Při svém boji podstoupí několik poutí (do podzemí a zároveň podsvětí svého města, ale i do „širého“ světa) a nakonec dojde i k oné pozitivní katastrofě v podobě ničivé potopy, po níž se město a jeho obyvatelé konečně mohou probudit ze zlého snu. „Vědecké“ zkoumání fikčního světa zde pak zastupuje Kingova obsese fungováním maloměsta a exkursy do jeho historie.
Něco končí, něco začíná
Dalším průvodním znakem epické fantasy bývá silná nostalgie a melancholie. Celým Pánem prstenů se line jakýsi tichý žalozpěv za ztracené krásy a velikost minulosti. Bylo by však chyba považovat tento typ literatury za čistě eskapistický (nehledě k tomu, že sám Tolkien se představě, že na útěku ze současného světa je něco špatného, vysmál v eseji O pohádkách z roku 1964, kde to naopak považuje za znak zdravého rozumu). Stesk po tom, co už není, je totiž doprovázen nejen smutkem, ale také nadějí nad procesem, který polský autor fantasy Andrzej Sapkowski shrnul slovy „něco končí, něco začíná“.
Jak už bylo řečeno, hrdinové epické fantasy dospívají, mění se – a velice často nakonec zachraňují svět pro ostatní, a ne pro sebe. To je osud Froda, který už nemůže žít ve Středozemi, ale i některých hrdinů Tada Williamse, Raymonda E. Feista, Gavriela Guy Kaye a dalších autorů. Naopak slepá zahleděnost do minulosti je v těchto příbězích zdrojem stagnace, případně otevírá dveře zlu. V Pánovi prstenů podléhá tradicionalistický pán Denethor šílenství ne nepodobnému chování nacistů na konci druhé světové války. Ve Williamsově trilogii Jasný osten, trn a žal se síly zla snaží přepsat několik staletí, kdy světu vládli lidé, a znovu nastolit svůj zlatý věk. Minulost tedy může být oplakávána nebo sloužit jako zdroj ponaučení, ale epická fantasy vždy směřuje vpřed – je třeba přijmout zodpovědnost za své činy i za svět, v němž žijeme.
Něco je jinak
Na otázku, jak a proč číst fantasy jako takovou, odpovídá například Ursula K. Le Guinová ve sborníku Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků (2009, česky 2019). Proč však číst konkrétně fantasy epickou? Nejjednodušší odpověď zní, že se jedná o zábavné, vtahující příběhy, které až překvapivě často přinášejí i potěšení ze stylu. Tolkien využíval svých znalostí lingvisty i odborníka na staroanglickou literaturu. Gavriel Guy Kay v trojdílné Fionavarské tapisérii, kde spojuje tolkienovské inspirace s artušovskými legendami, nezapře básnické sklony. Roger Zelazny v sérii Amber popisuje cestování mezi světy jako mix psychedelického tripu a výkladu tarotu. George R. R. Martin využil ve specifickém vyprávěcím formátu Písně ledu a ohně zkušenosti povídkáře i televizního scenáristy, Brandon Sanderson vytváří propracované, až vědecky pojaté koncepty magie (jde v mnoha ohledech o stejnou intelektuální zábavu, jakou byly Asimovovy zákony robotiky). Joe Abercrombie programově pracuje s narušováním žánrových očekávání a jeho nejlepší knihy stojí na pomezí sofistikované satiry a tarantinovsky podaného pulpu. A Stephen King si díky Temné věži zaslouží titul „amerického Tolkiena“ pro schopnost odklonit se od běžného fantasy narativu a využít ryze americké westernové tradice obohacené o prvky postapokalypsy, hororu a romantické poezie.
Epická fantasy ale mívá i edukativní rozměr. Vzhledem k jejím kořenům v mytickém vidění světa a zmíněnému vztahu k bildungsromanu je jasné, že zde dochází k osvojování si určité morálky – a nejde přitom jen o černobílou optiku. Už v Pánovi prstenů má řada postav výrazně šedé zabarvení a moderní ságy, od Kola času Roberta Jordana přes zmíněnou Píseň ledu a ohně po Malazskou knihu padlých Stevena Eriksona či Prince ničeho Richarda S. Bakkera, systematicky zkoumají podstatu manipulace s pojmy dobro, zlo a spravedlnost. Zmínku si zaslouží i schopnost některých autorů (v prvé řadě G. G. Kaye a Stevena Eriksona) zakomponovat do svých knih složité historiografické a antropologické koncepty. A konečně, k ekologickému rozměru epické fantasy se vztahuje Sapkowského esej Zachraňme elfy a trilogie Kroniky Thomase Covenanta od Stephena R. Donaldsona.
Zároveň však nesmíme zapomínat, že i když je pro autory typu Chiny Miévilla nebo Michaela Moorcocka Pán prstenů zpátečnická kniha s klerikálně fašistickým podtextem, pořád se jedná v prvé řadě o fantasy – zástupce žánru, kde je slovy Ondřeje Neffa „něco jinak“. Od Tada Williamse po Andrzeje Sapkowského zkoumá epická fantasy všemožné modely soužití s jinými bytostmi, ať už jde o rasismus (termínem Terryho Pratchetta „druhismus“), koloniální i postkoloniální étos nebo genderovou rovnost. A série Noční běžci Lynn Flewellingové byla dost možná prvním případem populární žánrové beletrie, v níž se mohli čtenáři v devadesátých letech setkat s homosexuálními hlavními hrdiny. Epická fantasy má zkrátka potenciál nejen bavit, ale i vzdělávat a formovat čtenáře. Jak řekl scenárista John Rogers: „Jsou dvě knihy, které mohou změnit život čtrnáctiletého knihomola. Pán prstenů a Atlasova vzpoura. Jedna z nich je dětinská fantasy, která vede k nezdravé posedlosti nereálnými hrdiny a citově i sociálně deprivovanému dospívání završenému neschopností vyrovnat se se skutečným světem. No a v té druhé vystupují skřeti.“
Autor je literární publicista.