Ceny Willa Eisnera letos připomněly, že „deváté umění“ už nějakou dobu není mužským klubem. V době, kdy se mění tradiční model distribuce i formát komiksových sešitů, se pozornost upírá k žánrovým dílům, jejichž symbolem se stal psychicky zhroucený superhrdina.
Ocenit novátorské uchopení marvelovského Visiona, nebo propracovaný pohled na Výmarskou republiku ve fresce Berlin? Sedmdesátistránkovou noirovou jednohubku My Heroes Have Always Been Junkies (Mými hrdiny byli odjakživa feťáci), nebo drtivou dvousetstránkovou výpověď o síle fake news Sabrina? Mysteriózní povídku s Bažináčem, nebo zamyšlení nad netečností lidstva k budoucím hrozbám v příběhu Life During Interesting Times (Život v zajímavých časech)? Výsledky letošních Cen Willa Eisnera, jakýchsi komiksových Oscarů, které se udělovaly v červenci na Comic Conu v San Diegu, poukazují na dilemata při porovnávání neporovnatelného i na to, že ohromná pestrost nominačního seznamu s desítkami kategorií se ve finále zákonitě vytrácí.
Deprimovaný eskapista
Nejúspěšnější byla dvanáctidílná minisérie Mister Miracle od DC Comics. Získala cenu za nejlepší minisérii, Mitch Gerads se stal podruhé za sebou nejlepším kreslířem a Tom King znovu oceněným scenáristou. King navíc dostal sošku za zmiňovanou povídku s Bažináčem a za souborné vydání vynikající minisérie Vision, v níž syntetický člen Avengers obývá svět připomínající seriál Perníkový táta (Breaking Bad, 2008–2013) a vševědoucí vypravěč hned na začátku prozradí, že i tahle cesta dlážděná dobrými úmysly a touhou po lidskosti vede přímo do pekla. Oduševnělé, revizionistické pojetí klasických (super)hrdinů se stalo pomyslnou královskou disciplínou žánru a k Cenám Willa Eisnera patří odjakživa. Populárnímu komiksu Mister Miracle se po dlouhé době podařilo rozdmýchat řadu diskusí a článků hledajících v tomto díle „teorii všeho“. Připomíná víceznačné metafikce typu Toma Stronga nebo Animal Mana, v nichž se nezpochybňoval jen hrdinův úděl nebo morálka, ale i samotná realita a podstata fikčních světů. Profesionální eskapista Mister Miracle na prvních stranách spáchá sebevraždu, zdánlivě však přežije a příběh plyne dál. Je však čím dál složitější rozeznat realitu od manipulace či klamu. Komiks nepokrytě odkazující ke snímku Jakubův žebřík (Jacob’s Ladder, 1990) se klidně může odehrávat během hrdinova umírání nebo v očistci.
Že introspektivní superhrdinské eposy jsou v kursu, ukázal i loni oceněný Black Bolt od Marvelu. Oba příběhy uzavírají hrdiny do mentálního vězení, nechávají je rekapitulovat své životy a přemýšlet o otcovské roli. A oba tituly tomu přizpůsobují styl vyprávění. V případě Mistera Miracla je dovedena ad absurdum jedna z nejtypičtějších komiksových kompozic – mřížka devíti pravidelných panelů, známá například ze Strážců (1987, česky 2005), drží hrdinu v podivném bezčasí. Je klecí, v níž se jeho existence stává repetitivní: pořád dokola bojuje v nesmyslných bitvách, po nichž zůstává obrovské množství padlých, opakovaně prožívá trauma z dětství a nikdy nemůže zemřít – stejně jako v nekonečných sériích, jejichž protagonisty vyšší moc vláčí neustálými restarty a oživováním. Dojem nestabilní reality nebo všudypřítomného dozoru navíc umocňuje Geradsův nápad, že ve vypjatých situacích občas některý z panelů „problikne“ jako porouchaná televize. Mister Miracle je zkrátka výjimečně domyšlený superhrdinský komiks, který může sloužit nejen jako zatažení opony za životem jednoho superhrdiny, ale i jako memento mori pro celý žánr.
Dva světy
U Cen Willa Eisnera se zase opakuje jakási kolize dvou světů. Letos se například poprvé od roku 2006 stalo, že nebodoval ani jeden ze zavedených garantů nezávislého komiksu, tedy ani Drawn and Quarterly, ani Fantagraphics. Souvisí to s rozložením sil na trhu i způsobem hlasování. Páteř distribuce žánrového komiksu od DC, Marvelu, Image či Dark Horse tvoří síť nezávislých specializovaných obchodů, kam si lze každou středu zajít pro novou várku sešitů. Jejich souborná vydání nebo původní publikace nezávislých nakladatelů a šířeji zaměřených vydavatelství zase čím dál větší část publika hledá v běžném knihkupectví nebo nakupuje online. Také mladší tvůrci chtějí do knihkupectví – s komiksem se setkali prostřednictvím mangy nebo komiksových románů, které už roky stojí v policích kousek od dospělé literatury nebo sekcí young adult. I proto měly speciálky loni poprvé v historii menší než poloviční podíl na trhu a z přibližně osmi tisíc obchodů v devadesátých letech dnes zbývá třetina. Jejich majitelé nebo vedení ovšem mohou hlasovat. Zatímco nominace dává dohromady úzká šestičlenná porota, o výsledcích online hlasují nejen profesionálové z kreativní strany, ale také prodejci, knihovníci nebo akademici – na rozdíl od recenzentů, ale i asistentů v nakladatelstvích nebo pracovníků marketingu a PR.
Neohrožené ženy
Posledních několik let se Ceně Willa Eisnera daří narušovat představu o komiksu jakožto „mužském klubu“. I letos slavilo vítězství množství žen nebo příběhů vyprávěných z ženské perspektivy. V pohádce The Prince And the Dressmaker (Princ a švadlena) od Jen Weng, která vyhrála prestižní auteurskou kategorii, se talentovaná švadlenka zamiluje do prince, jenž je ve dne nesmělým následovníkem trůnu a po nocích sebevědomě uchvacuje Paříž v opulentních dámských šatech. Kulisy Evropy 19. století se zajímavě potkávají se stylizací, která upomíná na mangu i nejsoučasnější animovanou produkci. Cenu za nejlepší obálky převzala žena už potřetí za sebou, tentokrát americká výtvarnice Jen Bartel za neonové portréty postav z městské fantasy Blackbird. Asijskou kategorii vyhrála Akiko Higašimura za romcom Tokyo Tarareba Girls o singl ženách nad třicet. Vítězná nonfiction publikace Drawn To Purpose: American Women Illustrators And Cartoonists (Vykreslit smysl. Americké ilustrátorky a autorky komiksů) mapuje tvorbu kreslířek od 19. století do současnosti a nejlepším cizojazyčným komiksem přeloženým do angličtiny se stal původně francouzský počin Brazen: Rebel Ladies Who Rocked the World (Nestydaté. Rebelky, které otřásly světem) od Pénélope Bagieu, další příspěvek do řady emancipačních monografií o málo známých osudech odvážných žen. Z tohoto soudku jsou v češtině k dispozici Neohrožené ženy (2018, česky 2019).
Výrazně zabodovala série Giant Days (Velké dny), sitkomová variace na univerzitní román, v níž sledujeme vztahové i studijní strasti tří kamarádek z vysoké školy v anglickém Sheffieldu. Scenárista John Allison se vymezuje vůči současné – dle jeho slov nihilistické – popkultuře, a tak hrdinky vycházejí ze všemožných patálií se vztyčenou hlavou. Skvěle se zde pracuje se strukturou a tempem vyprávění – Allison rozvíjí v každém sešitu minimálně dvě paralelní dějové linky, které se pravidelně střídají a nakonec propojí. Jednotlivé stránky nabízejí samostatný mikropříběh, pointu nebo aspoň nosný vtip. Hrdinky jsou pojaté na hranici schematičnosti, aby s každou souvisel trochu jiný styl gagů, díky kresbě Max Sarin jsou to ale uvěřitelné postavy. Ať už jde o rozchody, zážitky z hudebního festivalu nebo hledání bydlení, rozhodně nemáme pocit, že tu o mladých lidech vypráví Steve Buscemi převlečený za teenagera. Série vyhrála hned dvě ceny – za nejlepší seriál na pokračování a za humoristickou publikaci. Roli v tom mohl sehrát i fakt, že na rozdíl od superhrdinů je Giant Days dopřán dar konce. Posledním sešitem se na podzim stane ten s číslovkou 55.
Autor je nakladatelský redaktor.