Cesty těch, co se nehýbou

Středoevropští melancholici a nomádi

Zdálo by se, že nutnou podmínkou cestopisu je pohyb. Některé z dnes již kanonických středoevropských románů, které těkají na hraně eseje, autobiografie či cestopisu, však ukazují, že ti, kdo se doma cítí jako cizinci, jej ke svému cestování nepotřebují. Stejně tak se jejich putování obejde i bez konkrétních míst.

„Ale nomád není nutně jen ten, kdo je v pohybu: existují rovněž cesty na místě, cesty v intenzitě, a ani historicky nejsou ­nomádi ti, kdo se pohybují po způsobu migrantů, nýbrž ti, kdo se nehýbou, kteří nomadizují, aby mohli setrvat na stejném místě a uniknout kódům,“ uvažuje Gilles Deleuze o podstatě nomádského myšlení. Řekněme, že podmínkou sine qua non cestopisu je subjekt v pohybu – spisovatel na cestách, cestovatel s vůlí psát. Situace se však komplikuje, připustíme­-li, že nemusí jít o pohyb místní, stejně jako nemusí jít o psaní o místech. Následující esej vychází z fenomenologického pojetí cesty jako pohybu z domova do ciziny, z centra k periferii, ze zabydlenosti k nezakotvenosti. Jak ale prožívá cestu ten, kdo není nikde tak úplně doma, kdo je cizincem ve světě, kdo je melancholik? Stává se pro něho cizina hledaným domovem, je pro něj cestování východiskem, či jen umocňuje jeho saturnský světabol? A pokud není s to vykročit z melancholické …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky