Náprava smrtí

Kouření nedopalků a mizení salámu na české ubytovně

Tempo života na českých ubytovnách jako by zčásti záviselo na stavu tabákové připravenosti obyvatel žijících od výplaty k výplatě, respektive od zálohy k záloze. Následující kuřácká momentka se zdaleka netýká pouze činnosti, která prokazatelně škodí zdraví, ale také nepřímo ilustruje škodlivost, jež do společnosti proniká z míst nejvyšších.

Ilustrace Alexey Klyuykov

A je to tady – Češi jsou radikálnější než Poláci. „Kouření může zabít Vaše nenarozené dítě,“ hlásá nápis na balíčku tabáku. Nad varováním je fotka docela velkého novorozeněte připojeného k dýchacímu přístroji. Tohle už nejsou zmasakrované pozůstatky plodů, kterými na svých demonstracích šermují ochránci života v Polsku, je to živý a zároveň umírající člověk, který je ovšem přitom – máme­-li věřit popisku – mrtvý a nenarozený. Otevřu balíček, hledám zbytky tabáku. Mému pohledu se ukáže další varování natištěné uvnitř: „Kouření zabíjí, přestaňte nyní.“

 

Vždy připraven

„Blbost!“ říká Ondra a napije se braníku rovnou z dvoulitrové láhve. „Kdysi jsem bydlel s kámošem, kterej měl tak brutální záchvat dušení, že úplně zmodral v obličeji, jako by měl co nevidět zaklepat bačkorama. Zpanikařil jsem, netušil jsem, jak mu pomoct. Křičím na něj: ‚Ferdo, ty vole, co mám dělat?‘ Jenže on ze sebe nemoh vymáčknout ani slovo, jenom ukazoval na balíček cigaret. Tak jsem mu jedno cígo nacpal do huby a zapálil. No, a co myslíš, co se stalo? Vůbec z toho nechcípnul, naopak – přestal se dusit.“

Moje balení onoho nejlepšího léku proti dušnosti však zeje prázdnotou. Když Ondra vidí mé marné úsilí vyškrábat ze dna pytlíčku alespoň něco, vyloví zpoza postele igelitku a obrátí její obsah na noviny. „Já jsem vždycky připravenej, pro krizový chvíle mám schovaný špačky,“ pochválí se a vysype na televizní přílohu deníku Mladá fronta DNES vajgly. Hlava zesnulého Miloše Formana na obálce se výmluvně pokryje popelem. „Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš,“ odříkám si v duchu, zatímco můj spolubydlící krášlí podobenku českého režiséra nedopalky. Ondra sbírá nejen vlastní špačky, tedy zbytky cigaret, které předtím osobně vykouřil; s igelitkou často také vyráží na delší procházky, a když se ho ptám, jestli jde nakupovat, vrtí odmítavě hlavou. Vrací se s pytlíkem plným starých vajglů posbíraných na chodníku, zatímco ty čerstvé, které někdo zanechal v popelníku u vchodu do ubytovny a které ještě kouří a vábivě praskají jako škvarky na pánvičce, si neodnáší, ale konzumuje je na místě. Teď mi nabízí jednu ubalenou z ukořistěných trofejí, a když zdvořile děkuju, ptá se, jestli nemám dvacet korun. Odpovídám, že to sice mám, ale že za takové drobné se tabák ani cigarety stejně koupit nedají. Ondra ovšem kontruje, že dají, a prezentuje mi vynález, se kterým ho kdysi seznámili bezdomovci: za dvacku se koupí karton dutinek, nastříhají se na malé kousky a zabalí do papírku. Tvrdí, že jsou z toho kurevsky silný cíga, že se člověk může zkouřit dvěma, třemi kousky denně. Říkám, že na tom není nic zvláštního, protože po zážitku z kouření samotného papíru člověka chuť na cíga určitě na dlouhé hodiny přejde. Ale Ondra mé poznámce nevěnuje pozornost a odhodlaně pokračuje: „Vole, kdysi jsem bydlel s frajerama, který za sebou měli pobyt v base. S těma se kouřil dokonce i čaj!“

 

Miloš vyhrál na procenta

Po tomto upřímném a radostném vyznání zvedne z postele insignii své lokální moci – dálkový ovladač – a začne demonstrativně přepínat televizní programy. Přehlídka skončí v okamžiku, kdy narazí na TV Barrandov a na obrazovce obstarožního CRT televizoru se objeví prezident Miloš Zeman v rozhovoru s majitelem stanice Jaromírem Soukupem. Je to pravidelný pořad Týden s prezidentem, propagandistický výron televize, jejíž programová nabídka je založena mimo jiné na kopii amerických court show v podobě epizodně inscenovaného soudního jednání – Soudkyně Barbara – a několika publicistických pořadech, které moderuje šéf osobně. Ještě nedávno tahle televize přihřívala také jednu pořádně uleželou polívčičku – seriál Třicet případů majora Zemana, který vznikl v letech 1974–1979, v době husákovské normalizace, kdy režim přitvrdil cenzuru i chování vůči opozici, a měl obnovit důvěru společnosti k pořádkovým složkám po pražském jaru. Jeho hlavním hrdinou je Jan Zeman – funkcionář komunistické SNB. Jeho jmenovec, současný český prezident, se během kampaně před svým znovuzvolením také vtělil do role strážce pořádku. „Stop imigrantům a Drahošovi,“ hlásaly prezidentské billboardy před druhým kolem voleb, v němž se utkal s liberálním protikandidátem Jiřím Drahošem. V boji o post využil společenského znepokojení spojeného s vlnou muslimských uprchlíků „zalévající“ Evropu. Ve společenském povědomí Čechů se však uchytil spíše obraz prezidenta jako zarytého kuřáka a „chlapíka z lidu“, který se netají svou náklonností k vysokoprocentnímu alkoholu. V dokumentárním filmu Občan Havel Zeman – tehdy coby předseda ČSSD – žádá Havla, aby mu nalil ještě jednu sklenku, a poté s odzbrojující upřímností vyznává: „Víte, kolik becherovek jsme, pane prezidente, vypili v autobuse? Autobus jel na dvě pohonné hmoty – na naftu a becherovku.“ Nikoho tedy nemůže překvapit, že po Zemanově prvním zvolení hlavou státu se e­-shop alkoobchod.cz propagoval slovy: „Miloš vyhrál na procenta! Připijme si s novým prezidentem, s Milošem.“

Ondra přiznává, že v posledních volbách pro Zemana hlasoval. „Ten se s ničím nepáře! Teď tam má zrovna vodu, i když čert ví, jestli to je fakt voda. Ale jednou, když s ním dělali rozhovor na zámečku, stálo na stole pět flašek becherovky!“ rozohňuje se s pohledem upřeným na obrazovku, kde se prezident zrovna natahuje pro sklenici s bezbarvou kapalinou, načež sám jedním hltem vyprázdní čtvrtinu dvoulitrové láhve s pivem a zapálí si recyklovanou cigaretu. Zašlukuje a sípavě se rozkašle, dáví se dýmem ze starého, vysušeného tabáku. Zjevně začal s kouřením mnohem dříve než prezident, který při návštěvě továrny na cigarety v Kutné Hoře pronesl ke shromážděným zaměstnancům následující projev: „Chtěl bych vás upozornit, že já sám jsem začal kouřit až ve dvaceti sedmi letech, kdy se můj organismus plně vyvinul a tabák vůči němu není nebezpečný. Dovolte mi, abych i vašim dětem doporučil obdobný postup, to jest počkat do dvaceti sedmi let a poté kouřit zcela bezrizikově. A protože se ode mne vždy očekává, že na závěr, před vašimi otázkami, řeknu nějaký bonmot, dovolte mi, abych vám řekl, že existují dvě verze léčivých účinků tabáku. První verze je optimistická a říká, že tabák je prevence proti alzheimerovi a parkinsonovi. Druhá verze je pesimistická a říká, že první verze je pravdivá proto, protože na rakovinu plic zemřete dřív, než dostanete alzheimera nebo parkinsona. Na závěr chci říci, že jsem zastáncem první, tedy optimistické verze.“

Teď však Zeman na obrazovce rozebírá ekonomické otázky, říká cosi o dynamice čínských investic v Česku, a Ondru to zřejmě moc nezajímá, protože se opět chopí ovladače a přepne na Óčko – oblíbený hudební kanál. Právě tam hraje track dýdžejů Hardwella a Maddixe, zremixovaná verze staré lidové písničky, kterou za války zpívali italští partyzáni bojující s fašisty: „Jednou ráno, když jsem se probudil,/ o bella, ciao! bella, ciao! bella, ciao, ciao, ciao!/ Jednou ráno, když jsem se probudil,/ našel jsem nájezdníka v zemi své.“

 

Hoří, má panenko

Karneval na obrazovce je právě v nejlepším – hudba zrychluje, melodie se cyklí, přidává se zvučný bas. DJ vykřikuje z pódia: „Put your hands up!“ a publikum nazobané pilulkami zvedá ruce vzhůru jako fašisti, kteří se vzdávají partyzánům. Ondra se také natřásá do rytmu a dokuřuje své zremixované žváro. „Když mi bylo sedmnáct, měl jsem taky svůj gramec a skvělou sbírku vinylů,“ říká. „Kámo, všechno se posralo, když odešla máma. Našel jsem ji mrtvou v posteli. Dodneška se mi o ní zdá. Jakmile mi bylo osmnáct, starší brácha mě vyhodil z baráku. Zneužil mojí naivity – dal mi podepsat nějaký papíry a říkal, že to je nějaká daň z nemovitosti, kterou musíme zaplatit. Věřil jsem mu na slovo, nečet jsem to. Jenže ve skutečnosti to bylo zřeknutí se nároku na barák. Potom zatáh gramce, mixák, zesilovač, bedny i desky. Myslel jsem, že ho zabiju. Zkusil jsem si najmout gangstery, a když to nevyšlo, koupil jsem si na černým trhu magnum za sedm klacků. Ale neměl jsem odvahu to udělat, hodil jsem ten kvér do řeky. Toho hajzla nenávidím, vlastně už mám jenom ségru, on je pro mě mrtvej, i když jsem ho nakonec nezabil.“

Ondrův jediný majetek dnes představuje starý televizor a set­-top box z druhé ruky – koupil ho výhodně od souseda, který si uspořádal svůj vlastní black friday, když sháněl prachy na metamfetamin. Ondra nedokáže bez zapnuté televize usnout, a když už se mu to povede, neuroticky se převrací z boku na bok, škube při tom nohama a tiše sténá. Psychiatr, který si vyslechl jeho příběh, prý konstatoval, že o existenciální utrpení, jaké zažil, by se směle mohlo podělit několik lidí. Problémy zkoušel řešit alkoholem a drogami. Protože si žil nad poměry, je dnes solidně zadlužený. Exekutor mu sedí za krkem; každý měsíc mu sebere většinu výplaty a nechá mu jen drobky, které vzhledem k Ondrovým závislostem nestačí ani na jídlo. Někdy si zřejmě diskrétně „půjčuje“ trochu jídla ode mě, ale tak, abych na to nepřišel – jednou plátek šunky, jindy plátek sýra nebo ždibec másla. Když mu říkám, že v Polsku nám „egzekucja“ evokuje spíš zastřelení a „egzekutor“ mistra popravčího, zatímco soudní úředník vymáhající dluhy se nazývá „komornik“, směje se. Mě zase vždycky spolehlivě pobaví, že „komornik“ v češtině označuje sloužícího a že „egzekucja“ se česky řekne poprava. „Poprawa“ totiž v polštině znamená náprava či oprava, takže mi to zní, jako by se měl odsouzenec zabitím napravit. Resocializace smrtí. Ondra naše jazykové exkurze shrnuje konstatováním, že kdyby měl znovu v ruce magnum, nejradši by napravil všechny Araby.

V noci mi z ledničky zmizí dva plátky salámu. Když se ráno Ondry ptám, jestli si ­nabídl bez ptaní, kategoricky to odmítá. Sousedi z vedlejšího pokoje taky všechno popírají. Jako když se ve Formanově filmu Hoří, má panenko během hasičského bálu ztratí tlačenka, hlavní výhra v tombole. Zato na židli už nedopalky ani noviny se zpopelněným režisérem neleží. A Ondra, který před chvílí dostal zálohu, ke mně napřahuje ruku s čerstvou, ještě nenačatou krabičkou cigaret a ptá se, jestli si s ním dám jedno pořádný celý cigárko.

Autor je publicista.

 

Z polštiny přeložila Anna Plasová.