Rudá knihovna bez happy endu

Nad „budoucí klasikou“ generace mileniálů

Kniha Rozhovory s přáteli irské autorky Sally Rooneyové způsobila poprask na světové literární a mediální scéně. Postavy v ní se hlásí k levici, mají lesbické a mimomanželské poměry, popíjejí víno a hovoří o literatuře. Nevypovídá však o současnosti více ohlas, který román vyvolal, než samotné dílo?

Foto Honza Šípek

"Těžko si představím čtenáře, který by nebyl na páté či šesté straně debutového románu Sally Rooneyové Rozhovory s přáteli (2017) přesvědčen, že Rooneyové styl má překvapivý dar průzračnosti,“ napsal spisovatel a překladatel Rob Madole na stránkách porterhouse-review.org. Světová kritika od Guardianu po The New Yorker se unisono ­předháněla v super­lativech a funkčnost průzračnosti autorského stylu Sally Rooneyové nyní může v překladu Radky Šmahelové posoudit i český čtenář. Rooneyová (nar. 1991) ve své knize předkládá nekomplikovaný lineární narativ podaný ich­-formou, proložený úryvky elektronické komunikace. Frances, básnířka­-vypravěčka, a Bobbi, performerka, jsou nejlepší kamarádky, které spolu jeden čas i chodily, a jednoho dublinského léta se vztahově propletou s manželským párem – Nickem, krasavcem a nepříliš úspěšným hercem, a fotografkou a kulturní novinářkou Melissou.

 

Rozhovory pro každého

Charakter postav kupodivu nevysvítá v dialozích, jak by mohl naznačovat název románu. Když je strohý jazyk, který využívá vypravěčka k poťouchlému komentování světa kolem a sebe samé, použit i na vnitřní pnutí dalších postav, je spolehlivě zahlazena jakákoli možná osobitost. Hlavní hrdinka mluví a chová se takřka shodně jako její kamarádka (pokud by se neustále nepřipomínalo, že Bobbi je sebevědomější, vtipnější a krásnější), její vyvolený Nick je zajímavý asi jako kdejaký muž míjený v davu a důvody, proč by ho „nejradši rozsápala a vypila mu krev“, jak popisuje Bobbi stav zamilovanosti, jsou omezeny na jeho fyzické kvality předkládané pomocí naivně prosté slovesné konstrukce „byl/měl“ („Nick měl pohledný velký obličej a vypadal, že by s přehledem dokázal jednou rukou zdvihnout Melissu a druhou odrážet vetřelce.“ „Měl impozantní trup, jako socha.“ „Byl opálený a vlasy měl světlejší než předtím.“ „Měl zářivě bílé zuby.“).

Liberálnost a hlavně levicovost, které si všímala veškerá kritika, se objevuje především v proklamacích, jež působí spíš jako sebenaplňující se proroctví než přesvědčivý postoj: „Jsem lesba, odpověděla Bobbi. A Frances je komunistka.“ Dvojice studentek je oproti zuřivým intelektuálním disputacím po chatu v reálném životě zmítaná světonázorem a záměry svého okolí žijícího v relativním pohodlí umělecké smetánky vyšší střední třídy. Největší rebelií je tak patřičně nahlas číst na podlaze obchodního domu úryvky z časopisů pro muže. Vzdělanost tu probleskuje jako okázale předváděná macha, dobrá tak pro zbytečné konverzace postrádající skutečné téma, jejichž účelem je opájet se proudem vlastních slov. Jádrem románu je ale pociťování – oč je pro vnitřní život postavy důležitější, o to více ho před okolím maskuje. Proč se pak v knize najde každý, od zasloužilého literárního kritika po čerstvě odrostlou teenagerku? Po autorčině vzoru by šlo suše podotknout, že o vztazích, lásce a sexu se hodně mluví přesně tímhle stylem emoční mlhy i v žánrech literatury na jedno použití, k jejichž četbě by se komunistka nepřiznala ani s pistolí u hlavy.

 

Prekariát? A kde?

Udivuje mne, odkud se pak za těchto okolností berou označení jako „Jane Austenová prekariátu“ nebo „první velká spisovatelka mileniálů“, a rostou pochyby, zdali už nejsme tak otupělí clickbaitovými facebookovými titulky a kašírovanými instagramovými fotkami, že stejnou řídkost a povrchnost vyžadujeme i po literatuře, která je pak skutečně odrazem naší všednodennosti. Pokud ovšem čtenář postrádá obsesi prohlížet si svůj odraz na hladině a plačtivě meditovat nad problematičností vcelku pohodlné vlastní existence, neskousne nevýraznost postav, nevystačí si s okleštěnou větnou stavbou i slovníkem, bude bolestivě postrádat vhled a empatii a uvízne už po Madolem zmiňovaných pěti šesti stranách v Maelströmu nudy, do něhož bude na následujících dvou set padesáti zatahován jen hlouběji.

Vesmír se u Rooneyové smrskává do pár filosoficko­-politických floskulí. Problémy druhých nikomu netrhají srdce, všichni zúčastnění jsou televizně krásní a navrch inteligentní a tráví večery soupeřením vytříbených světonázorů a proklamacemi vybroušených souborů správných citací. Nakonec nesnesitelnou naivitu své protagonistky nevydrží ani autorka a vymáchá téhle duchem i srdcem prosté pseudointelektuálce roztomilý nosík ve špíně života: otec, duševně nemocný alkoholik, přestane Frances posílat peníze. Ta sice úspěšně prodá svou povídku do literárního ­časopisu (za průměrný český měsíční plat), jenže Bobbi se v zobrazené postavě pozná a přeruší s Frances veškerý kontakt. A přichází vskutku nečekaná pointa, minimálně od třetiny knihy, kde se začne řešit, proč ze strany Nicka ještě nepřišlo vyznání – Nick ani v nejmenším nemá v úmyslu letní úlet s nedávno ještě náctiletou studentkou proměnit ve vztah a opustit svou manželku. Sumu neštěstí dovršuje nemoc. Bolesti a omdlívání hlavní hrdinky lékařské vyšetření vysvětlí endometriózou, která znamená kromě fyzických potíží i to, že patrně nikdy neotěhotní. Nutno uznat, že tenhle zvrat v odstavcích romantického tlachání je skutečně zajímavý, jenže jak náhle a nečekaně přijde, tak i odezní – a kniha se uzavře v momentu vztahového smíření, které současnost opisuje frází „je to komplikované“.

 

Krásní a inteligentní

Prostředí vyšší střední třídy jako by autorku, která se politicky hlásí k levici, perverzně přitahovalo – zatím poslední mikronovela Mr Salary (Pan pracháč, 2019) vypráví stejně nevtíravě suchým způsobem o vztahu vysokoškolačky ke staršímu vzdálenému příbuznému, který nemá nouzi o peníze a u něhož donucena okolnostmi bydlí. Po letech vzájemného okukování spolu – světe, div se! – skončí v posteli… I zde se čtenáři otevírá „mocenská dynamika každodenní komunikace“ (z přebalu Mr Salary), v níž o nic podstatného nejde a jejíž náruživě upocený výsledek může být anihilován v nejbližší minutě. I zde se potvrzuje nezvratnost uspořádání společnosti, kde vztahy jsou ideálně heterosexuální a monogamní, ženy v páru mladší a submisivní, a pokud tomu tak není, milostného štěstí nedojdou. Druhý Rooneyové román Normal people (Běžní lidé, 2018) se objevil v širším výběru Man Bookerovy ceny (nakonec ji získala jiná autorka nakladatelství Faber a Faber, které vydává i Rooneyovou – Anna Burns) a Guardian ho označil za „budoucí klasiku“. I ten nabízí romantické klišé jen v lehké reverzní obměně – ona bohatá, on chudý, a přestože by v ideálním světě tvořili ideální pár, protože jsou stejně krásní a inteligentní, nedokážou překonat své třídní rozdíly. A opět se o tom spíše mluví, než že by se ukázalo, v čem je potíž – až sílí pochybnost, zda Rooneyová o mezitřídních stycích jen nefantazíruje, místo aby vyrazila do terénu zjistit, jací jsou lidé mimo realitu literárních večerů a dublinské Trinity College.

Civilizace se právě nachází v bodě, kdy by potřebovala jak koza drbání literaturu, která by naše slabiny neobalovala útěšným konejšením, že takhle emocionálně impotentní rozumbradové jsme přece všichni. A upřímně doufám, že to, co Sally Rooneyová zachytila nedomrlým vnitřním životem svých hrdinek, není charakter nastupující literární levice, protože tu nejde o nic jiného než o bolestínství, neschopnost nahlédnout kontext vlastního života, natož světa, neochotu obětovat své pohodlí a podlézání sociálně šťastnějším, to vše kamuflované proklamativními výkřiky z bezpečí u monitoru počítače. Přes všechna prohlášení a narážky se spíše než do rudé, symbolu revoluce, Rozhovory s přáteli halí do růžové mlhy, která kdysi, a zdá se to být tak dávno, patřila do úplně jiné části knihovny. Pokud se Rooneyová chce vážně posadit na poličku vedle George Eliota, bude se muset ještě hodně snažit.

Sally Rooneyová: Rozhovory s přáteli. Přeložila Radka Šmahelová, Argo, Praha 2019, 283 stran.