eskalátor

Na začátku září Městské státní zastupitelství v Praze naznačilo médiím, že se dozorující státní zástupce Jaroslav Šaroch rozhodl upustit od trestního stíhání Andreje Babiše a jeho blízkých v kauze Čapí hnízdo. Šaroch však zatím svůj úmysl nevtělil do rozhodnutí, vypracoval pouze jakýsi záměr. Pražští prokurátoři tak vypustili do médií pokusný balónek, aby mohli sledovat, co by jejich rozhodnutí způsobilo na politické scéně. A experiment ukázal, jakou závislost si opozice na premiérově soudní kauze vypěstovala. Bez ní by se totiž protibabišovský tábor musel vrátit k politické kritice předsedy vlády, což je disciplína náročnější než morální pobouření. Po celou dobu trvání kauzy středočeského zoohotelu panuje obava z toho, že by premiér mohl manipulovat státním zastupitelstvím ve svůj prospěch. Pro tvrzení, že by se tak dělo, neexistují věrohodné informace. Zářijová epizoda ale ukazuje na opačné nebezpečí, a sice že státní zastupitelství může manipulovat samo sebou, aby získalo politický vliv. Snad se ani to nepotvrdí.

J. Horňáček

 

Čeští fotbaloví fanoušci mají ve svém bohatém repertoáru mimo jiné i pokřik: „Seberte to hovno!“ Zdá se, že jejich volání vyslyšel Václav Klaus mladší, který vyrukoval s politickým programem Trikolóry hnutí občanů. Při pohledu na jednotlivé body jeho straničky se zdá, že exkrement (pomocí příkazů ­ctrl+c a ctrl+v) nejen sebral z programu Okamurovy SPD, ale pořádně ho rozmazal. Tak především, díky Trikolóře se na střední školy nedostanou studenti bez studijních předpokladů. Téměř by se chtělo zvolat: konečně!, kdyby tomu tak už dávno nebylo. Utrum ale budou mít i „líní a hloupí“, kteří touží zevlit dvacet let na školách zadarmo – studenty medicíny, kteří si troufnou o rok prodloužit vysokoškolské studium, pošle Trikolóra s brekem domů. Zmizí neziskovky placené ze zahraničí, předsudečná nenávist se stane normou, nikoli trestným činem, rodičovská bude jen pro maminky (nebo prarodiče), všichni budou mít střelnou zbraň a ani nelegální masová migrace (asi koňského z Polska) nebude mít během Klausovy dobrovlády šanci. Uvidíme, zda čeští voliči chtiví malého státu s velkým fašismem tyhle nápady ocení, nebo jestli nakonec páchnoucí výkal obejdou obloukem.

V. Ondráček

 

Deklarace občanských spolků a organizací a koaličních sil pražského magistrátu o nutnosti vybudovat památník totalitarismu pod názvem Muzeum paměti 20. století přinesla otázku, kam jej šoupnout. A návrh nepřekvapivě zní: na Stalina – pod kyvadlo. Plánovači paměti si ve svém obrozeneckém tažení nevšímají, že k působivému, ale nevnucujícímu se geniu loci tohoto „nemonumentu“ není příliš co přidávat. Muzeální institucionalizace sílu a unikátnost tohoto místa paměti ohrozí. Jeho hodnota spočívá i v zachovaném podzemí, odkud vysílalo první skutečně svobodné rádio. Smyslem zřizování komemoračních míst ale nemá být uklizení památníku někam, kde je zrovna volno, nýbrž zachraňování míst, která se vztahují ke konkrétním akcím odporu, obětem a aktérům. Takovýmto dosud zapomenutým místem je například Borůvkovo sanatorium v Legerově ulici, kde v mukách skonali Josef Toufar a Jan Palach. Průchod v Kaňkově domě, jímž byla 17. listopadu 1989 vytlačena většina protestujících z Národní třídy, si zase Česká advokátní komora předělala na recepci. Proč nenaplnit přání advokáta Jana Nepomuka Kaňky a nenechat sloužit dům, který věnoval podpoře a budování práva, skutečně tomuto účelu?

M. Tomášek

 

Je mi ze srdce jedno, jak Greta Thunbergová cestuje mezi kontinenty – nic to nemění na závažnosti tématu, kvůli jehož prezentaci do Ameriky zamířila. A byť mne osobně její symbolický význam trochu míjí, jsem pevně přesvědčen o tom, že člověk nemusí být matka Tereza nebo Mahátma Gándhí, aby se mohl vyjadřovat k problémům tohoto světa. Zvláštní mi ale připadá, jak se odpůrci i příznivci mladé aktivistky potkávají v tom, že ji nazývají křestním jménem. První to dělají patrně s přezíravostí a despektem a druzí naopak s pocitem sounáležitosti ve společném boji, mám z toho ale divný pocit v obou případech. Když jste mladší a k tomu žena, celý svět má dojem, že vám může říkat křestním jménem; a když se k tomu přidá ještě sláva, celý svět to skutečně dělá. Osobně jsem měl vždycky za to, že oslovovat někoho familiá­rně jen proto, že je mladší, je podobně nepříjemné a invazivní jako sahat neznámým těhotným ženám na břicho nebo hladit na potkání cizí děti.

M. Metelec

 

Stárnoucí, ale stále elegantní intelektuál Petr Robejšek se v blogu na Aktuálně.cz pustil do analýzy úspěchů Alternativy pro Německo (AfD) v zemských volbách v Sasku a Braniborsku. Při svém politologickém hloubání nachází spiknutí elit i ve zcela logické povolební spolupráci Zelených, Levice a sociálních demokratů v Braniborsku, zato se ale podivuje nad každým, kdo v Německu nechce spolupracovat s ultrapravicí. Svým sarkastickým článkem nicméně Robejšek nechtěně charakterizoval především vlastní politickou karié­ru v čele Realistů. Toto uskupení s miliardářem Markem Dospivou za zády vstoupilo do dějin jako strana s nejvyššími náklady na jeden volební hlas. A jak své působení zpětně hodnotí? „Natvrdlost mnohých majitelů univerzitních diplomů a jediné pravdy je místy až děsivá. Mnozí z nich si zřejmě opravdu myslí, že jim většinová společnost dnem i nocí visí na rtech, a když do ní dostatečně dlouho hučí, tak i přebírá jejich názory. Když se páří tato intelektuální nadutost s ideologickou zaslepeností, tak je neúspěch zaručen.“

P. Šplíchal