Dvojí žabomyší perspektiva - literární zápisník

Mám takovou zálibu. Kdykoli se mi dostane do rukou nějaký obecní zpravodaj, radniční listy, obecní nebo jakýkoli jiný lokální občasník, hned ho beru a listuju na stránky, kde se píše o místním kulturním životě. Ne snad, že bych potřeboval vědět o každé soutěži, na níž se předkládají bábovky k posouzení ctěnému venkovskému publiku, ale že vyžaduji pouhou četbu kulturního zpravodajství. On je to totiž dosti svébytný žánr, formát, který má svá pravidla a stejně tak i lehká vybočení. Nedá mi spát takové to kolektivum, jež se tu vzývá: „Zahájíme nový rok hezky zvesela, a to již ve čtvrtek 17. ledna. Sejdeme se opět při pěkné muzice s panem XXX v kulturním domě. Zazpíváme si, posedíme s přáteli. Komu zdraví dovolí, může si klidně i zatancovat.“ „Tak jako každý rok jsme my, maminky z Pohody, vyrobily několik adventních věnců, věnců na zavěšení na dveře, adventní perníky s lentilkami a ještě několik dalších vánočních dekorací.“ „Moc nám pomáhali někteří občané a jako dárek od nás dostali výlet, na který se chystáme příští rok. Za pomoc děkujeme všem dospělým členům a dobrovolníkům, kteří se v minulém roce do chodu zapojovali.“ „V prosinci jsme se dočkali vydatného sněžení. Právě v těchto dnech vykouzlila příroda kolem nás nádherný obraz. Děkujeme všem, kdo s odklízením sněhu pomáháte a pečlivě si udržujete vchody a vjezdy do svých domů.“ Nezřetelná hranice mezi pisatelem, aktérem a čtenářem je osvobozující, naivita, s níž je zde líčen svět jako něco naprosto nekomplikovaného, sdíleného, vespolně obhospodařovaného, toť útěcha tam, kde se neustále hovoří o krizi levice nebo pastích identitární politiky. MY tu na venkově se máme rádi velice, MY si tu dokonce o tom vydáváme časopis – a se zlou se potáže ten, kdo nám hodlá naši jednotu rozvracet!

Se zlou se potáže… Stejně tak jako rád čtu ve věstnících, neodolám tomu jednou za čas narušit ustálený chod věcí a pokusit se místní zaříkávače Harmonie pobídnout k ostrým reakcím. Zpočátku jsem měl úspěch právě v místním periodiku, později, když už podle nich bylo kritizování příliš, mi taktně naznačili, že takto se psát do omrzení nedá. Přesunul jsem se tedy jinam, na sociální sítě. Ty jsou totiž u lidu velmi oblíbené, tak oblíbené, že komu zdraví dovolí, ten si u nich může klidně i zatancovat. Postupnou prací jsem našel několik témat, která na vsi vyvolají diskusi – a někdy vlastně nejen diskusi, ale i pořádnou melu. Téma nejvděčnější jest lokální hostinec, a to zvláště tam, kde se jeho provoz dotuje takříkajíc z veřejných prostředků.

V takovém případě totiž platí, že stejně jako najdete ve vsi ty, kteří si provoz pochvalují a v hostinci pod větráčkem tráví hojné večery, bez problémů se setkáte i se zapřisáhlými jeho nepřáteli, lidmi, kteří společenský život nevyhledávají a vespolné pochlastávání na obecní útraty považují takměř za zločin. A že i v takovém sporu platí onen zvláštní zákon vyvažování, který známe například z prezidentských voleb, pohybují se poměry pro/proti přibližně v konceptu padesát na padesát.

V duchu výše citovaných pasáží jsem tedy psal o lokálním hostinci. Byla k tomu příhodná doba, zastupitelstvo se totiž rozhodlo zkrátit peníze na provoz „kulturního zařízení“, tedy právě i na radiátory v hostinci. Neb ale dosud nemám dokonale zvládnutou formu kolektivního chvalozpěvu a jako autor z textů neustále vypadávám, respektive své texty proti někomu obracím, začaly se poměrně rychle dít věci. Nejdříve mě obvinili z toho, že si nevážím práce „starých chlapů“, vykonavších pro naši obec víc než kdejaká náplava. Známá věc, „staří chlapi“ jsou božstvo, jemu je třeba se pouze klanět. Poté mi napsali, že jsem „smaška“. Ano, správná logická úvaha – do hospody nechodí, opilého ho nikdo neviděl, musí tedy doma fetovat. Tušil jsem, že mám co dělat jen se zkušebními výstřely, že skutečný úder teprve přijde. A přišel. Po pár dnech našel starosta ve schránce výhružný dopis, v němž je psáno, že „propíchají gumy“, „otráví psi“, „ublíží blíským“. No řekněte, kdo tohle mohl napsat? Přece ten spisovatel!

Čekám tedy, až zavolá policie, a mezitím si krátím chvíli čtením dalších vzkazů: „Tak tyhle píč…… může psát pouze člověk, který si něco kompenzuje (asi malé přirození, nebo neoblibenost, ale to se můžeme pouze domnívat). Přišel si o moc, při který si stejně nic ne­­udělal? Jako musím uznat, že slohové práce jsou znamenité, skoro na knihu, jen by sis měl zjistit pravdu. Připomíná mi to vedlejší obec, kde občani rozhodli podle svého a nakonec to skončilo trestním oznámením a podmínkou, soud za to může poslat i do vězení, a podle mě, by si to zasloužili, asi to chtělo změnu, to samé je i zde…..asi to chtělo změnu, tak se tomu nebraň, když si občané tak zvolili a přemýšlejí o tom, co můžeš další volební období zlepšit a nabídnout. Nevím, jestli takový člověk může žádat o adopci, když se tohle všechno dozví sociálka? Demence se dá taky léčit….. Měl by sis uvědomit, co vůbec děláš a proč to děláš a co všechno riskuješ.“

Moji spoluobčané přesně vědí, na jakou strunu udeřit. Veřejné mínění se mnou nejdřív zúčtovalo jako s někdejším komunálním politikem, hned poté se vrhlo na záležitosti povýtce osobního rázu. Tradice udavačských dopisů, po staletí vypiplaná téměř k dokonalosti, je podařenou dekonstrukcí onoho vespolného MY se tu máme dobře; každý, kdo se rozhodne psát adresně a kritizovat veřejná tajemství, musí se připravit na nejhorší. To vše samozřejmě ve jménu pravdy, jediné pravdy, takové, jaká stojí vysoko nad oním známým „je pravda prasete a pravda Tomáše Bati“. Pravda je zkrátka jedna a naše, zbytek podléhá trestnímu řízení a nedej­ bože i kriminálu.

Co z toho vyplývá? Že venkovský veřejný prostor zná pouze dva slovníky a s nimi také nejčastěji operuje: na jedné straně je to rozpuštěná individualita, povýšená v pochvalném tlachu, na straně druhé brutální osobní útok, destrukce, která má zničit cokoli, co se jen trochu jeví jako kritický názor na všednodenní provoz takové normální vesničky situované kdesi uprostřed republiky.

Autor je antikvář a literární kritik.