Hra revolucí

Deset dní, které otřásly Německem

Konec první světové války nejenže překreslil dosavadní hranice Evropy, ale vedl i k pádu německého císaře Viléma II. Budoucnost Německa byla náhle otevřená, ale nebylo jasné, zda půjde o revoluci shora či zdola, umírněnou nebo radikální. Stěžejní zápas mezi sebou svedly paradoxně dva sociálně demokratické proudy.

Na podzim roku 1918 se první světová válka – ona prapůvodní katastrofa 20. století (Ur­­katastrophe, jak ji trefně označují němečtí historikové) – chýlila ke svému neodvratnému konci. Málokdo z řad příslušníků elit i řadových Evropanů si v létě roku 1914 dokázal představit, co bude znamenat prohra a co vítězství a kdy nastanou. Současníky zachvacoval entuziasmus. Vždyť chlapci měli být z fronty do Vánoc zase zpátky, až čepicemi ubijí chabé protivníky, jak se omílalo v propagandě obou válčících táborů. K zažitým obrazům srpna a září 1914 patří rozjásané davy vítající mobilizaci. Mnohé z klíčových aktérů však zachvacovala úzkost. Helmuth von Moltke, jeden z architektů německé ofenzívy, se dávno předtím obával, že „se civilizované národy Evropy vzájemně roztrhají na kusy“, a britský ministr zahraničí Edward Grey v čase prvních výstřelů mluvil o „lampách, které zhasínají po celé Evropě“, k čemuž vizionářsky dodával: „My už je v našem …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky