Druhé město 2018, 220 s.
Petr Stančík se po nepříliš úspěšné knize Andělí vejce, v níž se žoviálně ponořil do historických témat spjatých s národní identitou, vrátil k autorské strategii svého prozaického debutu Mlýn na mumie: k rozkošnickému rochnění v obskuritách, bizarnostech a perverznostech. Zápletka románu Nulorožec je prostá: hlavní hrdina Lavaba vyšetřuje záhadné samovznícení nosorožců ve stáji na pražském Císařském ostrově. Příběh ovšem nemá cenu příliš hodnotit, protože okázale slouží jen jako věšák na kuriozity, prostředek k uspokojení autorského libida a záminka k vymýšlení podivných zápletek v kulisách současné Prahy. Najdeme zde tedy nezbytné gastroporno, degustování alkoholu, nestandardní sex, exotické muzejní propriety nebo lidi s neobvyklými jmény a ještě neobvyklejšími zálibami. Vše pak skončí groteskně přehnanou scénou spiknutí proti lidskému osvícení, které se protagonistovi podaří zjistit díky Goetheho tajnému deníku a malbám Jana Preislera. Stančíkův román je sice manýristický až hrůza, ale naštěstí je hříšně zábavný – pokud nám tedy nevadí, že za vším zlem zde stojí spiknutí ekologických aktivistů, angažovaných žen a diplomatů z Afriky. Nulorožce však stojí za to číst i kvůli pasážím, jako je tato: „Kdepak práce. Alkohol polidštil člověka. Civilizace povstala z chaosu jen díky lihu. Staroegyptská říše stála na pivu, antické Řecko na víně. Kvasinka je nesmrtelná, věčně se obnovuje a neustále se za nás obětuje. Nezdravý cukr proměňuje v alkohol a nakonec v něm sama tone. Kvasinka je jediný Bůh a já jsem její prorok.“