Rosa Luxemburgová

Rosa:

To není upír snů, – to není příkaz běd,

toto je Německo, Evropa a svět,

žena chce lásku mít, děcko a měkký klín,

v předměstském domku za okny kytičku kopretin,

a zatím za oknem, kde květináč má stát,

jí kvete tuberkulosa a hlad.

Muž musel na vojnu, – kam, ženo, půjdeš ty?

Žena tak jako muž staví se do fronty.

On vyfasoval smrt, – ona chléb fasovala,

on, aby zemřel hned, – ona, by umírala.

Ó bído v zázemí, jak těžké slzy jsou,

když středem paláců je oči ponesou.

Ó bído v zázemí – ó nebe nad námi,

proč slzy z olova nejsou vám střelami?

Hlas žen:

Na rozkaz srdce jsme trpěti chtěly,

srdce nám zavřeli do kriminálu,

bez srdce slaby a osiřely,

trpíme na rozkaz kapitálu,

Roso!

Rosa:

Ó, jak je těžko v tichu těchto stěn,

pod příkazným pohledem žen a mužů beze jmen.

Bezvládná těla vláčí sever, východ a jih,

já hroznem srdcí jsem, jim z hrudí vyrvaných.

 

Úryvek z delší …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky