Bez nároku na dokonalost

Nad novou sbírkou Petra Hrušky

Petr Hruška vydal básnickou sbírku Nikde není řečeno, v níž „promlouvá o akutní hrůze autora postávajícího v netečných kulisách současnosti“. Básně jsou přesné a důmyslné, z básníka se ale stala instituce a jeho přesná poezie je sešněrovaná ve své dokonalosti.

Nezávidím Petru Hruškovi jeho pozici básníka, od kterého se vždy něco očekává. V povědomí kulturní veřejnosti dal vzniknout předpokladu – a ten posílili přičinliví redaktoři –, že umí, je­-li tázán, říct vždy něco případného, něco, co nás přiměje zadržet uznale dech a souhlasně vydechnout. Trvale prokazuje, že to má takzvaně promyšlené. Stal se mluvící hlavou, která umí hovořit na libovolné téma, stal se klasikem, pokud je dnes něco takového možné. Požívá vážnost, a ta bezpochyby tíží, což vytváří nerovnou situaci: Na básníka se nesahá, ale každý si z něj bere. Když přijdou pochybnosti, hodilo by se být s nimi chvíli sám, nemuset je hned vláčet na světlo. Přisátá veřejnost se ale o pochybnosti nezajímá, očekává, že to bude mít Hruška opět promyšlené.

 

Tvrdí, že nelze nic tvrdit

Poslední sbírka Petra Hrušky je pečlivě připravená, bohatě nazdobená, čtenáři padá do klína tak akorát, opatřená všemi regáliemi velkého autora. Má své motto, má oddíly. Je …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky