Před sto padesáti roky vytvořil první kalkulačku třídního zařazení jistý Karl Marx. Čtenář tehdy musel přelouskat přes tisíc stran, aby zjistil, že třídy jsou jen dvě, kapitalisté a proletariát. Záleželo na jediném – zda vlastníte výrobní prostředky, nebo ne. Současníci bažící po pochopení své sociální reality mohou díky výzkumu Českého rozhlasu zjistit, kam patří, daleko snadněji – stačí zodpovědět šestadvacet krátkých otázek. Autoři projektu Česká společnost po třiceti letech našli tříd rovnou šest, a tak v posledních dnech proletáři na sociálních sítích houfně lamentují nad svou „nastupující kosmopolitností“ (kapitálů mají na rozdávání, jen toho majetku zatím nějak moc nenastřádali) či „strádáním“ (kde je uklízečka v příbuzenstvu, tam ani sledování seriálů nepomůže). Přesto ve výzkumu jedna třída, a celkem zásadní, chybí. Petr Kellner či Daniel Křetínský si ovšem svoji společenskou pozici v žádné kalkulačce utvrzovat nemusí. A když o jejich roli ve společnosti kmáni ani netuší, všem se žije tak nějak lehčeji. Nebo snad ne?
V. Ondráček
Za rok si připomeneme už 350. výročí úmrtí Jana Amose Komenského. Víme, že zemřel v Amsterdamu po strastiplném životě vyhnance a uprchlíka. O Komenského místě narození toho víme méně. Ale ať už fandíte Uherskému Brodu, Nivnici nebo Komni, grády dostává konflikt o to, kde spatřil světlo světa, až s teorií o jeho narození na stromě mezi třemi slováckými obcemi. České, dnes tolik oblíbené postpravdivé moudro praví, že lidé by měli zůstat tam, kde se narodili, odkud jsou a nikam nechodit. Hlavně pak nerušit náš zahnívající rybníček svými schopnostmi, inovacemi či kulturou – ve svém frustrovaném kapitalistickém pseudoinvidualismu se otravovat nenecháme… Chudák učitel národů, narodit se v 21. století, zůstal by celý život trčet na větvi a kulturní evoluce by možná nabrala jiný směr. Vzhledem k omezenosti a pokrytectví národovecké kultury, která by ani Janu Amosovi nedovolila slézt ze stromu, se v předročí jeho výročí dá říct jediné: více Komenských!
O. Bureš
„Že jsme dětinové, dětinové, což jsou vlastně děti nové, nové děti, děti nové, nazývaj’ se dětinové,“ zpívá se v populární písni dua Svěrák–Uhlíř. A vskutku lze u řady lidí pozorovat, jako by se ke stáru vraceli do dětství. Bohužel ne vždy je to návrat do věku nevinnosti. Pokud Pepíček kdysi s chutí bořil na písku jiným dětem bábovičky, hrozí, že tuto činnost časem opráší. A což teprve když takový Pepík za zenitem namísto bábovky zničí nejstarší politickou stranu. S jídlem roste chuť a skopičin přibývá. Jenže pokud se v dětství na pískovišti vždy odněkud ozvalo pokárání matky či otce, Pepík ve vrcholné politické funkci už může mít z cizí kritiky jenom legraci. A namísto kamarádů, kteří by ho zvládli na pískovišti usměrnit i bez vlídného dohledu rodičů, nastupují na sklonku života pochlebovači a vychcánci, kterým jeho vyvádění buď imponuje, nebo z něj mohou týt. Na takové Pepíky je žalostný pohled, ale nic s nimi nenaděláte. Musíte počkat, až jim čas na hřišti vyprší, a jen doufat, že na jejich místo nezvolíme příště podobná kvítka.
T. Čada
Uhlí se v Evropě spaluje stále v hojném množství, ale se sociální prestiží uhlobaronů už to není, jak bývalo. Dobrým příkladem je Daniel Křetínský a jeho strastiplná pouť vysokou společností. Nákup fotbalové Sparty, postup známý v prostředí ruských oligarchů, mu moc neprospěl – výkony klubu jsou nevalné. Učenlivý Dan tak přestoupil na strategii jiného uhlobarona, jistého Bakaly, a začal kupovat média. Za pomoci bankéře Matthieua Pigasse vstoupil do akciové struktury skupiny Le Monde. Sny o ovládnutí nejprestižnějšího francouzského deníku však během pouhého roku vzaly za své. Redaktoři a zástupci zaměstnanců několikrát vystoupili proti novému akcionáři a podobně se zachovali i významní představitelé francouzské kultury v petici na ochranu nezávislosti deníku. V polovině září se redaktorům podařilo přesvědčit bankéře Pigasse, aby podepsal dohodu, která má výrazně ztížit postavení Křetínského. Další významný akcionář Xavier Niel dokonce navrhl, aby Le Monde vlastnila nadace, jako v případě deníku The Guardian. Když v roce 2010 Pigasse a Niel investovali do Le Mondu, využili toho pro výrazné zvýšení své společenské prestiže. A teď o ni evidentně nechtějí přijít kvůli nějakému východnímu oligarchovi. Zdá se tedy, že svoboda tisku ve Francii vděčí snobství tamní velkoburžoazie za mnoho.
J. Horňáček
Zvýšení daně z nemovitosti v Praze vyvolalo obvyklé reakce, především z pravicového ideového křídla. Daň z nemovitosti (ostatně jako většina dalších daní) je prý nemorální sama o sobě a pak také hrozí, že to, co se vybere, se „prožere“. Nemorální je údajně proto, že nabyvatel nemovitosti byl již několikrát zdaněn, tak proč by měl platit ještě za to, co si za své peníze pořídil? Odpověď je jednoduchá: protože svůj majetek chce vlastník zhodnocovat a daň z nemovitosti je jedinou daní, která v případě Prahy plyne přímo do rozpočtu městské části. Ta za ni pak platí služby občanům – školy, kulturu nebo péči o zeleň. Bez těchto služeb klesnou i ceny nemovitostí, protože nikdo nechce s dětmi dojíždět do školky nebo školy kilometry navíc a každý je rád, když má kolem domu uklizeno a může večer procházkou vyrazit do kina. S možným „prožíráním“ prostředků se také dá něco dělat, občané by třeba měli vyžadovat, aby minimálně část peněz vybraných z této daně šla do participativního rozpočtu a oni pak mohli sami určovat, na co se použijí. Paradoxní je, že na nemorálnost a prožírání upozorňuje zejména pražská ODS, která během své vlády nad Prahou zvedla laťku v tomhle dvojboji hodně vysoko.
T. Zubatá