Kam nás zvuk zavede

Varhanní experimenty Ellen Arkbro a Kali Malone

Švédská skladatelka Ellen Arkbro a její americká spolupracovnice Kali Malone na svých letošních albech představily varhanní skladby, ve kterých zkoumají vztah zvuku a prostoru. Nástroj obvykle spojovaný s chrámovou hudbou přitom posunují do zcela jiného kontextu – k dronové produkci a sound artu.

Foto paoloiocca.com

„Slyšet není totéž co naslouchat a naslouchat není totéž co slyšet,“ prohlásila americká avantgardní skladatelka Pauline Oliveros, propagátorka takzvaného deep listeningu. V současném informačním přetížení jsou její slova aktuálnější než kdy dříve. A právě jako výzvu k „hlubokému poslechu“ můžeme chápat letošní album CHORDS švédské skladatelky Ellen Arkbro. Na minimalistické nahrávce jsou dvě skladby: jedna pro varhany a druhá pro kytaru, aniž by však bylo možné jednoznačně rozlišit akustický nástroj od softwarového algoritmu. Tato dronová hudba se šíří a láme v různých prostorech odlišně, a její poslech je tedy v podstatě site­-specific událostí. Nemůže za to ovšem jen akustika prostoru, roli hraje i pohyb vašeho těla. Stačí letmé kývnutí hlavou a kompozice se rozpadne na několik textur. Jindy se zase zvuk doslova zhmotní – procházka u vody se sluchátky v uších vás vtáhne do hlubin vlastních vnitřností, až se vám extaticky rozbrní konečky prstů.

Někdejší studentka skladatele La Monte Younga ve svých kompozicích prozkoumává psychoakustický rozměr dlouhých tónů. Zvuk varhan přitom slouží jako most mezi barokem a digitalizovanou současností a vyvolává otázku, do jaké míry neustálý zvukový smog deformuje naši schopnost skutečně poslouchat. „Něco tam schází,“ říká Ellen Arkbro. „Máte pocit, že by se tam dalo něco doplnit. Moje hudba ale tuto absenci potřebuje. Když skládám, raději věci odebírám, než přidávám, abych tak vytvořila bílá místa – a posluchač by je měl nacházet. Poskytují totiž prostor pro imaginaci.“

 

Slyšet skutečnost

Novou dimenzi hudby Arkbro objevila díky kursu ve stockholmském zvukovém ateliéru Elektronikmusikstudion (EMS), kde se naučila pracovat s programem SuperCollider, který generuje zvuk pomocí programovacího kódu. „Kdybych se nedostala do experimentálních kruhů ve Stockholmu, nikdy bych nebyla tam, kde jsem teď. EMS je úžasný prostor – můžete tam kdykoli přijít a prostě zazvonit, aniž byste věděli cokoli o elektronické hudbě. Během pár hodin vás naučí pracovat s programem Pro Tools, dostanete lekci z elektro­akustické hudební historie a pak můžete využívat jejich studio až do konce života,“ vzpomíná Arkbro na setkání s institucí, jejíž kořeny sahají do šedesátých let, kdy v hudbě panovala nadějná futuristická nálada a čile se zkoumaly nové možnosti elektronické hudby: od laboratoře skladatele Karlheinze Stockhausena v budově Westdeutscher Rund­funk v Kolíně nad Rýnem přes britský BBC Radiophonic Workshop po Studio Eksperymentalne Polskiego Radia ve Varšavě.

Arkbro později vystudovala elektroakustickou kompozici na Královské konzervatoři ve Stockholmu, nicméně formativní pro ni bylo zejména newyorské studium u průkopníka dronové hudby, dnes třiaosmdesátiletého skladatele La Monte Younga a umělkyně Marian Zazeely. Youngova skladba The Well Tuned Piano ji inspirovala k technice čistého ladění, které pro vytváření intervalů využívá dělení strun vyjádřitelné poměrem celých čísel, zatímco západní hudba od renesance využívá ladění temperované, při kterém je oktáva rozdělena na dvanáct půltónů a všechny intervaly ve všech stupnicích jsou stejné. La Monte Young prohlásil, že v čistém ladění slyší skutečnost, kdežto v temperovaném jen její imitaci. Arkbro následuje svého učitele a místo klasického ladění pracuje s celými čísly, což lépe odpovídá fyzickým vlastnostem zvuku, ale také to v posluchačích vyvolává pocit dezorientace: naše uši na to nejsou zvyklé.

Zápal pro fyziku a matematiku ladění do­vedl Arkbro ke kostelním varhanám. Nejprve napsala několik skladeb pro elektrickou kytaru, snažila se však, aby struny zněly jako monumentální barokní nástroj se stovkami až tisíci píšťalami a s několika klaviaturami a pedálnicemi. „Varhany jsou zajímavý objekt a komplexní instrument, který člověk budoval spoustu let. Každé jsou jiné a každé byly postaveny pro určitý prostor, ale musíte hodně cestovat, než se to naučíte vnímat. Hrát na varhany mi najednou dávalo mnohem větší smysl než si přinést laptop a zapojit ho do reproduktoru,“ vysvětlovala Arkbro v rozhovoru pro server Quietus. Svou předchozí desku For Brass and Organ (2017) nahrávala v kostele svatého Štěpána ve městě Tangermünde na severovýchodě Německa, kde pracovala s varhanami ze 17. století. Přimělo ji to přemýšlet o tom, jak prostor ovlivňuje hudbu a jak kulturní konvence spojené s daným místem mění jeho vnímání.

 

Matematika a meditace

EMS láká tvůrce do stockholmské sítě státem dotovaných studií a klubů, jež je založená na sdílených zdrojích i prostorech, kde se potkávají umělci z různých zemí. Ellen Arkbro tak spolupracovala s italskou skladatelkou Catarinou Barbieri a Američankou Kali Malone na společné nahrávce vydané roku 2016 labelem XKatedral – tehdy ještě všechny tři hudebnice pracovaly s modulacemi kytarových dronů. Dnes patří k nejviditelnějším jménům scény spojené s EMS: Barbieri letos vydala album Ecstatic Computations, postavené na modulárních syntezátorech a místy hraničící až s taneční hudbou, zatímco Malone na desce Sacrificial Code, kde hostuje také Arkbro, vykořeňuje varhany z jejich spirituálního kontextu.

Kali Malone se s Ellen Arkbro potkala v New Yorku, později navštívila Stockholm a poznala EMS i okruh autorů kolem prostoru Fylkingen, který dlouhodobě podporuje nezávislou kulturu. V současnosti dokončuje studium elektroakustické kompozice na stejné škole jako Arkbro. Ve Stockholmu prý našla komunitu, která v jejím rodném Denveru zanikla kvůli gentrifikaci a bytové krizi. „Když jsem poprvé slyšela švédskou improvizovanou hudbu, všimla jsem si, jak pečliví a ohleduplní zdejší muzikanti jsou. Od té chvíle jsem při každé improvizaci hodně přemýšlela o vztahu prostoru a zvuku, byť jsem si nebyla jistá, jak své pocity artikulovat,“ říká Malone v rozhovoru pro server Tiny Mixtapes.

K hudbě přistupuje Kali Malone matematicky – nejprve pro své kompozice vytvoří různá pravidla a omezení. „Na začátku jsou číslicové matice a metronom. Přehrávám si vytvořená schémata a odpočítávám. Není to žádný vášnivý zážitek, ale je to extrémně meditativní,“ popisuje svůj tvůrčí průběh v časopise Fact Mag. Než začala pracovat s varhanami, vyzkoušela si na nahrávce Velocity of Sleep (2017) velkou basovou loutnu theorba. Rigiditu hudebních vzorců zde narušuje oddechování hráče. Obvykle se ale stopy lidské přítomnosti Malone snaží ze svých nahrávek vymazat, stejně jako konotace obvykle spojené s hrou na varhany: své album Organ Dirges 2016–2017 (2018) nahrávala v malých místnostech, aby se vyhnula ozvěnám spojeným s chrámovou hrou na tento nástroj. O jejích východiscích leccos napoví také fakt, že nahrávku vydala u labelu Ascetic House, který provozuje JS Aurelius z noiserockových Destruction Unit: „Původně jsem chtěla, aby se tato hudba poslouchala jenom z desky a nehrála naživo – jednak kvůli procesu postprodukce na počítači, jednak proto, že si ji můžete pustit pořádně nahlas. Na varhany se totiž nedá hrát tak hlasitě.“

 

Hudba jako objekt

Na Sacrificial Code nejde o vztah člověka k něčemu vyššímu, ale spíš o vytvoření prostoru k přemýšlení. Je to meditativní nahrávka, která v něčem navazuje na kytarový drone Dylana Carlsona a jeho seattleské kapely Earth a která se dá snadno poslouchat bez znalosti teorie. Naopak album CHORDS od Ellen Arkbro má blíž k sound artu. Sama skladatelka přirovnává svou tvorbu k sochařině: „Představuji si sochaře, jak otesává kusy kamene, až před ním vyvstane tvar, který pak vystaví.“ Struktura zvuku se odhaluje, jako bychom se mohli dotknout jeho záhybů a skulin, a Arkbro tak vybízí k přemýšlení o hudbě jako o objektu. Podobně filosof Timothy Morton v knize Hyperobjects: Philosophy and Ecology after the End of the World (Hyperobjekty. Filosofe a ekologie po konci světa, 2013) píše o materialitě zvuku a nelidských aspektech hudby – a přitom věnuje zvláštní pozornost ladění u La Monte Younga: „Struny a generátory byly osvobozeny od vyprávění lidského příběhu. Vyprávějí svůj vlastní příběh, zvěstují vlastní záhubu.“

Auror je hudební publicista.

Ellen Arkbro: CHORDS. Subtext 2019.

Kali Malone: The Sacrificial Code. Ideal Recordings 2019.