Už více než deset let se snažím přečíst ze současné české prózy maximum, co fyzicky i psychicky zvládnu. Na otázku, proč to dělám, bych smysluplně odpovědět neuměl. Tuším jen, že to může nějak souviset s dětstvím. Vyrůstal jsem v poměrně chudých poměrech, kde se žádné jídlo nevyhazovalo a vše se dříve či později muselo sníst. A to, co už působilo prošle, jedli ti nejstarší – u nich už to přece škody napáchat nemůže. Zestárnuv, říkám si, že ty výtvory někdo číst musí, a mně už to uškodí míň než těm, kteří ještě mohou něco pěkného vymyslet.
Tuším, že ta moje četba může mít podobné následky, jaké utrpěl nedávno medializovaný britský teenager, který několik let jedl jen hranolky a chipsy, až kvůli tomu o zrak přišel. Proto to čtení prokládám návraty ke knihám z dob, kdy se ještě psát umělo, a průběžným poslechem bigbítu šedesátých a sedmdesátých let. Vyvažuje to trochu melancholii, která četbou špatně napsaných próz vzniká. Ta bývá nejsilnější na podzim, kdy nastane pocit, že zas další rok je pomalu v háji.
Tento týden jsem si jednu současnou českou prózu vybalancovával poslechem desky The Cheerful Insanity of Giles, Giles and Fripp z roku 1968. Z jednoho Gilese a z Frippa se ještě v roce 1968 stane základ jedné z nejlepších skupin progresivního rocku, King Crimson, ale tahle deska je jiná – hravá, a zároveň smutná, s humorem blízkým Monty Pythonům, kteří se vynoří jen rok poté. Žádný radostný optimismus rané psychedelie, ale absurdita každodenního života. Jednotlivé skladby jsou proloženy recitativy, k nimž mám náchylnost opět z mládí, kdy v rádiu mluvíval Bartoška do zpěvu Marie Rottrové a Josef Laufer si recitoval sám, když po kapitánu Minaříkovi oslavoval život řidiče kamiónu. Robert Fripp čte hlasem zkušeného recitátora příběh The Saga of Rodney Toady a ten je prostě boží. Jen na ukázku v mém neumělém překladu: „Rodneyho otec byl tlustý a hnusný a Rodneyho matka ještě tlustší a hnusnější. Otec Rodneymu říkával, že jednou taky potká tlustou a hnusnou dívku, podobnou Rodneyho matce, a tu si vezme. Matka mu říkávala, že tlustých a hnusných dívek, které čekají na tlusté a hnusné chlapce, je spousta a že i ona se takhle dočkala Rodneyho tatínka, který se živil zametáním ulic a přivydělával si uklízením záchodů.“
Bohužel Rodneyho příběh je jen na první straně desky a nevydá ani na krátkou povídku. Když skončil, cítil jsem potřebu přeskočit hned na jiný, mít dál před očima ještě nějakého nebožáka, který má pocit, že mu ubližují, a přitom je tak dobrý. A šťastná náhoda mne rychle dovedla hned ke dvěma, v daném ohledu dokonalým. Na TV Barrandov má totiž svoji show Jiří Ovčáček a ten si do ní pozval dnes už bývalého, ale o to zhrzenějšího ministra kultury Antonína Staňka. Na melancholické stavy není myslím lepší lék než tento rozhovor. Vleče se tak, že vám duši naředí do naprosté apatie. Vydržíte-li celých takřka padesát minut, dostaví se tak silný pocit viny za nejpromarněnější hodinu života, že před ním ostatní pocity viny zblednou. Trápí-li vás, že se vám život nedaří, stačí chvilku sledovat pana Ovčáčka v roli moderátora. Jeho výkon obnažuje znakový princip divadla: tak jako papundeklové cimbuří na jevišti při inscenování Hamleta je znakem, protože papundekl říká: „Já tím cimbuřím nejsem, já k němu jen odkazuji…“, odkazuje i Ovčáčkův výkon k existenci, roli a postupům moderátorů, ale zároveň k nemožnosti toto naplnit, tedy umět moderátorem být. Metaforu marnosti lidského konání rozehrává tak silně, že jsem již v půlce pořadu byl smířen se stářím, smrtí i bolavým zubem, protože to vše je nic proti sisyfovskému zápasu, který ten člověk podstupuje.
Zápolil takto už potřetí, ale tentokrát byl zážitek umocněn efektem zrcadlení: oba aktéři mají totiž natolik zbytnělá ega, že potřeba jejich permanentního masírování převážila i nad instinktem upozaďovat vlastní hloupost. Insitní umění docenta Staňka vyluzovat dlouhé věty, jimiž říká, že ve sportu se bojuje fair play, zatímco v politice ne, anebo že umění je velmi členité a dělají je umělci v různých oblastech, trumfuje nejen žánrově blízké Křeslo pro hosta z dob normalizace, ale může se směle měřit i s nejlepšími díly České sody. V okamžiku, kdy prohlásí, že kdyby neodvolal ředitele Národní galerie Jiřího Fajta, byl by ministrem dodnes, musí být už každému jasné, že sociální demokracie prostě toho člověka musela odstranit. Dokud navrhoval na vyznamenání Karla Sýse či křtil knihu Grebeníčkovi, hrozilo, že zájem vyhasne rychleji, než se ministr stihne projevit. Když ale začal čistit „kulturní frontu“, bylo jasné, že se dostane do světla reflektorů, kde se jeho… inu, nevybavenost nutně ukáže. Tak nám ji ukázal až teď.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.