Patolízalové melancholii zahánějí - literární zápisník

Už více než deset let se snažím přečíst ze současné české prózy maximum, co fyzicky i psychicky zvládnu. Na otázku, proč to dělám, bych smysluplně odpovědět neuměl. Tuším jen, že to může nějak souviset s dětstvím. Vyrůstal jsem v poměrně chudých poměrech, kde se žádné jídlo nevyhazovalo a vše se dříve či později muselo sníst. A to, co už působilo prošle, jedli ti nejstarší – u nich už to přece škody napáchat nemůže. Zestárnuv, říkám si, že ty výtvory někdo číst musí, a mně už to uškodí míň než těm, kteří ještě mohou něco pěkného vymyslet.

Tuším, že ta moje četba může mít podobné následky, jaké utrpěl nedávno medializovaný britský teenager, který několik let jedl jen hranolky a chipsy, až kvůli tomu o zrak přišel. Proto to čtení prokládám návraty ke knihám z dob, kdy se ještě psát umělo, a průběžným poslechem bigbítu šedesátých a sedmdesátých let. Vyvažuje to trochu melancholii, která četbou špatně napsaných próz vzniká. Ta bývá nejsilnější na podzim, kdy nastane pocit, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky