Divocí skauti

Jen málokterá subkultura má za sebou tak dlouhou tradici a zanechala v české společnosti tak výraznou stopu jako tramping. Střípky původně trampských zvyklostí, aktivit a slangu nadobro zakotvily mezi většinovou populací. Málokdo nikdy nebyl na vodě, neseděl u táboráku nebo nezpíval trampské písničky. Původně trampským „ahoj“ se zdraví i ti, kterým by vyslovení slova „cancák“ způsobilo osypky. Do české krajiny se tramping otiskl stovkami chatových osad, na jejichž počátku mnohdy byla skromná dřevěná bouda s romantickým westernovým názvem. Stoletá historie trampingu je však především příběhem konfliktů, střetu generací a životních hodnot – a někdy i střetu mezi samotnými trampy. V různých dobách a pro různé skupiny lidí znamenal tramping různé, někdy i zcela protikladné věci. Jedná se o fenomén, jehož proměnlivost a vnitřní rozpornost odráží proměny doby.

Western a revoluce

Není jasné, kdy a kde se u nás tramping poprvé objevil. Ostatně spory o prvenství zaměstnávaly trampy od samého začátku. Jisté je, že nejpozději od poloviny dvacátých let začaly středostavovskou veřejnost znepokojovat skupiny volně tábořící mládeže. „Divocí skauti“ údajně páchali výtržnosti, ohrožovali bezpečnost výletníků ve vlacích i hostincích, poškozovali majetek majitelů pozemků a dopouštěli se alkoholových i sexuálních excesů. Tato obvinění ovšem vypovídají spíš o myšlenkovém světě tehdejších měšťáků než o samotných trampech. Tramping vznikal v prostředí morální paniky. Jeho nepřátelé se projevili dřív, než se vůbec ujal samotný termín „tramp“. Pohoršený výletník, četník, hajný, skautský vedoucí, náčelník Sokola nebo pedantský učitel, to byli první „paďouři“, se kterými se trampové na svých toulkách – a po návratu z nich – střetávali.

Je otázkou, do jaké míry trampskou identitu formovaly represivní zásahy zvenčí. Členové vznikající subkultury vstoupili do veřejného prostoru právě v reakci na útoky tisku a obtěžování policií. V roce 1929 se na obranu trampských zájmů zformoval redakční okruh prvního trampského časopisu Tramp, tvořený levicovými intelektuály blízkými komunistické straně. Inklinace k levici byla pro identitu trampingu v jeho prvních letech určující. Trampové se totiž rekrutovali především z dělnické mládeže ve velkých průmyslových městech. Není náhodou, že westernovou romantiku trampských přezdívek a názvů osad doplňovala romantika revoluce. V osadách Rudý les, Red Boys či Okťábr tak k šerifským odznakům přibyly rudé vlajky a čapky rudoarmějky. Trampští intelektuálové se snažili zdůraznit třídní rozměr trampingu a nabádali kluky z osady, aby nebojovali proti „paďourským“ vykořisťovatelům pouze v neděli, ale po celý pracovní týden.

Pro tramping byl typický jistý eskapismus, který se projevoval v odmítání prvorepublikové společnosti a odporu zapojit se do jejích mocenských struktur. Základní zkušeností trampů byl generační vzdor – svět dospělých jim neměl co nabídnout. Trampové v lesích a říčních údolích usilovali o vytvoření autonomního prostoru k realizaci vlastních představ o naplněném životě, který jim tehdejší společnost neumožňovala. Kamarádství, ústřední pojem trampské kultury, dovolovalo alespoň v neděli odhodit bolestně pociťované společenské hierarchie i národnostní, stavovské a třídní rozdíly. Kamarádství mělo také prostoupit vztah mezi trampem a jeho „squaw“. Důležitá byla vzájemná rovnost, úcta, ale i otevřené sexuální vztahy a možnost trávit společný čas bez dohledu rodičů.

Nepřístojné jednání

Veřejnosti se ovšem zdála problematická už samotná snaha mládeže o emancipaci, spojená s odmítáním politického stranictví či odporem k militarizaci. Snaha o kriminalizaci trampingu vyvrcholila vyhláškou českého zemského prezidenta Huga Kubáta z dubna 1931. Takzvaný Kubátův zákon postihoval „všeliké nepřístojné jednání“, zejména však zakazoval společné táboření nesezdaných partnerů. Vágně definovaná vyhláška tak dávala záminku k plošnému zásahu proti trampingu a zároveň se stala impulsem k mobilizaci trampů a jejich masovým protestům. Kubátův zákon byl nakonec v roce 1935 po soudní při zrušen jako neústavní a tramping byl mezitím většinovou veřejností přijat. K jeho popularizaci vydatně přispěla popularita táborových písní a úspěchy trampů­-sportovců. Trampská hudba, móda, sportovní vybavení či stavba víkendových chat představovaly obchodní příležitosti, které rozhodně nezůstaly nevyužity. Příliv nových zájemců o táboření a jeho komercializace pochopitelně znepokojovaly ortodoxní trampy, kteří hořekovali nad „zpaďouřením“ trampingu. Kempy se začínaly proměňovat v usedlé chatové osady a kontrakulturní aspekt hnutí ustupoval do pozadí.

Nová generace opouštěla staré osady na říčních březích a opět se vydávala na volné toulky. V poválečném Československu se trampům otevřela nová teritoria, zejména pustnoucí oblasti v pohraničí, vylidněné vyhnáním československých Němců. Trampové utvářeli nové tradice a novou estetiku, začali se sbližovat s dříve opovrhovanými skauty, četli Foglarovy romány, nosili torny armády Spojených států – takzvané usárny. To však v nových společenských poměrech bylo nežádoucí a neorganizovaná mládež se opět dostávala do hledáčku policie. Přes policejní šikanu (od legitimování na nádraží po násilné excesy, jakým byl „krvavý potlach“ v Jetřichovicích) však zájem o trampování narůstal.

Hranice možného

Dějiny trampingu však nelze vykládat pouze jako střet svobodomyslných jedinců a státní moci, byť právě tak jsou zachovány ve vzpomínkách pamětníků. Jednalo se spíše o problematickou koexistenci, složité vyjednávání vlastního prostoru a hledání hranic možného. Někdejší prvorepublikoví rebelové se připojovali k establishmentu, trampové obhajovali prospěšnost svých aktivit pro socialistickou společnost a státní orgány přehodnocovaly represivní přístup a hledaly způsob, jak trampy začlenit do oficiálních struktur. V rámci Československého svazu mládeže tak vznikaly tábornické školy a vycházely trampské časopisy, trampské kapely koncertovaly v Lucerně či na slavném festivalu Porta. Socialistické Československo aktivity trampů do určité míry podporovalo, zároveň ale umožňovalo represivní zásahy. A podobnou dvojznačností se vyznačoval i samotný tramping. Odpor k organizaci, nepolitičnost a chuť žít po svém provokovala a působila podvratně. Jenže tytéž vlastnosti ústily v politickou indiferentnost trampingu. Trampové se jistě vymezovali vůči spořádaným chatařům, jenže nevyznívaly z hlediska státu jejich vandry vlastně nastejno jako chataření?

Minulost trampingu je mnohoznačná a ob­­tížně uchopitelná, rozkročená mezi podvratností a eskapismem, subkulturními kořeny a masovým zájmem. Mnoho z jeho podob zůstává v paměti trampů opomíjeno, což by ale nemělo vést k zapomnění. O tom, jak poznat „správného trampa“, se vlastně vedly spory už od začátku. Proměny trampování vypovídají mnohé o proměnách společnosti, před kterou chtěli trampové alespoň na víkend uniknout do lesů. Proto může být tramping zajímavý i pro ty, kdo pod širákem nikdy nespali. Každopádně je jisté, že trampům se daří nejlépe, když mají své paďoury.

Autor je historik.