Další kultovní postavou českého trampingu je Mirko „Miki“ Ryvola, zakládající člen „umělecké“ osady Zlatý klíč a kapely Hoboes, ve které spolu se svým bratrem Wabim Ryvolou redefinovali zvuk české trampské písně. Povídali jsme si o jeho trampských začátcích, měnících se kulisách okolního světa a skutečné Zemi tří sluncí.
Pro tebe je, dle tvých slov, tramping především „krásná celoživotní hra“. Změnila se za dobu, co ji hraješ, nějak její pravidla?
Na téhle hře je pěkné především to, že nemá přesná pravidla, jen nepsaná, která hráče nesvazují, nechávají jim svobodu a volnost. Drasticky se mění svět kolem nás, příroda, společnost, lidské vztahy. Základní myšlenka trampingu zůstává – i když přizpůsobená hektické současnosti.
Ty sám se za ortodoxního trampa nepovažuješ. Co podle tebe dělá trampa trampem?
Ortodoxní tramp? To je v podstatě protimluv. Ti takzvaně pravověrní trampové, kteří jsou bez výhrad oddaní nějakému fiktivnímu vzoru „ideálního“ trampa, jsou trochu legrační a zahazují to, co je na tom našem hnutí asi nejkrásnější – svobodná volba, krásná improvizace a notná dávka humoru. Od počátků trampingu se hledá definice toho pojmu, bohudík bez jasného výsledku. Trampové se až příliš často berou smrtelně vážně.
Ve čtrnácti letech jsi zakládal osadu Zlatý klíč, která stále funguje. Kdy jsi vůbec poprvé přičichl k trampování?
Na obecné škole jsem ve svých dvanácti letech byl členem Mladých turistů, jednoho z desítek skrytých skautských oddílů. Při táboření pod Týřovem jsem prvně poznal „divoké“ trampy. Táboráky, kytary, krásné písně, úplněk nad řekou – tohle mě okouzlilo. Brácha Wabi v té době už trampoval a zasvěcoval mě a kamarády do trampského slabikáře, takže v únoru 1956 jsme ve čtyřech založili osadu Zlatý klíč. Trampské řemeslo jsme se učili postupně na toulkách a vandrech na Staré řece, pod Medníkem na Zlaté řece, na Brdech a v křivoklátských lesích. Tam všude jsme potkávali své první vzory mezi staršími kamarády, tenkrát se ještě často jednalo o legendární zakladatele trampingu. Když jsem odešel do Bechyně, po mladičké osadě na Kladně se mi děsně stýskalo. Potom jsem do intru přivezl osadní kroniku a k mému milému překvapení se mi podařilo tu kumštýřskou smečku omámit líčením romantického trampského života. Nakonec z toho byly společné prázdniny a puťáky a po čase vstoupilo do Zlatého klíče mnoho spolužáků a spolužaček. Nikdo tenkrát netušil, že tohle skupenství to spolu na osadě a na Fort Hazardu potáhne do současnosti…
Na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bechyni jsi studoval keramiku v době, kdy zde působilo dost lidí, kteří se později prosadili na tuzemské hudební scéně, třeba Karel Kryl nebo Viktor Sodoma.
Měli jsme myslím velké štěstí, když jsme se v roce 1956 sešli v kouzelném studentském městě Bechyni, ve škole plné vynikajících kantorů a s partou nadaných študáků, budoucích kumštýřů. Ta škola byla líheň tvůrčích lidiček. Práce s hlínou, kresba, malba, ale také školní divadlo a hry Voskovce a Wericha, třídní časopejsky, první pokusy o poezii a samozřejmě nádherné okolí, klášter na skále nad Lužnicí, to byla pravá pastva pro romantiky. K tomu všemu samozřejmě patřila muzika, ježkárny, swing, „Rejdyjou Laxemberg“ i tehdejší hity typu Lavička v jasmínu v podání školní kapelky s Viktorem „Sodíkem“ Sodomou a muzicírování na klášterní zahradě, někdy s budoucím bardem Karlem Krylem.
O dnes již zlidovělé tvorbě Hoboes se říká, že nahradila lehce vyčpělou prvorepublikovou trampskou romantiku mnohem civilnějším a osobnějším viděním světa. Klíčové jsou motivy Země tří sluncí, „hejna podivnejch ptáků“ a zvláštní toužebná znamení.
Osada Zlatý klíč si vytvořila svoji zvláštní poetiku, „ptačí filosofii“, která spojuje tramping s výtvarným kumštem, prochází texty, povídkami a poezií a na osadě hojně kvetla a kvete. Je to samozřejmě i leitmotiv muziky, kterou jsme s bráchou psali. Tohle všechno se nachází v imaginární Zemi tří sluncí, která má pochopitelně i další, nesdělitelná tajemství…
Spolu s bratrem Wabim jste autory řady všeobecně známých trampských písní, a ty jsi podepsán pod tou nejpopulárnější, Bednou od whisky. Které z vašich skladeb si ceníš nejvíce ty sám?
Z těch desítek Wabiho písní bych určitě vybral Zvláštní znamení woodcraft, pro kouzelnou atmosféru a slovník. A moje Země tří sluncí se stala tak trochu hymnou našeho podivného společenství.
Sbíráš ještě pořád coververze a předělávky Bedny od whisky? Který cover ti přijde nejuhozenější a který naopak zajímavý?
O Bedně od whisky bych mohl napsat tlustou knihu. Trochu zvrhle tenhle morbidní popěvek sbírám – postupně se objevil na téměř padesáti nosičích ve zhruba třiceti verzích. Píseň nahrála dechovka, dudácká muzika, zaznívá jako mobilní zvonění, Kapitán Kid vytvořil kongeniální překlad do slovenštiny, brněnská Bokomara ji nazpívala v hantecu, nahrál ji Filharmonický orchestr v Českých Budějovicích i Bambini di Praga… Pokladem mé sbírky je skvělé přebásnění v esperantu. A nejuhozenější verze? Jasně šílené provedení Bedny, které spáchaly Wanastowi Vjecy.
Máš pocit, že zlatá éra trampingu už skončila? A nakolik s rozmachem či útlumem trampských aktivit souvisí společenské a dějinné okolnosti?
Neodvažuju se soudit – pro mne a mé vrstevníky byl zřejmě zlatým věkem trampingu ten čas parních mašin Posázavského Pacifiku, táboráky bez mobilů a otravných fotografů, malé kempy pod děravými celtami, kostkaté košile, manšestráky a kanady, čínské vepřové za devět korun, krevní tučnice a konzervy z UNRRA, překližkové kytary za 180 korun a struny z NDR pojmenované „Zlaté lišky“, nekonečná čekání při autostopu, ale i buzerace esenbáků a dědků s páskou PSVB na rukávu. A voňavá a všeobjímající romantika, tolik naivní a tolik prožívaná, bez tabulí se zákazy a příkazy, bez tlup turistů a sportovců, bez džípíesek a dronů. Úplňkové noci pod širákem… Dneska se rychle a nenávratně mění kulisy, a nejenom v trampském divadélku, ale v celém světě. Doufám ale a snad i věřím, že romantika neumřela, že duch trampingu přežívá.
S bratrem Wabim jste po revoluci procestovali kus světa. Které z míst ti nejvíc učarovalo?
Pár desítek mil od Sydney je sametová pláž, se zpívajícím pískem a obklopená eukalypty, které Aboridžinci říkají Ulladulla, což znamená Zátoka klidu. Tam hořel táborák z voňavých gamů, tiše jsme zpívali Drátěný ohrady a přesně v šest hodin večer připlula parta delfínů a frajeřila v přílivu tak krásně, že jsme měli vlhké oči. Tak tam to je.
Ona Země tří sluncí tedy nemusí nutně znamenat nějaké konkrétní území, ale spíše určitou vnitřní krajinu. Máš nějaký zaručený tip, jak do ní zavítat?
Každý má někde svou Zemi tří sluncí… Její krása je asi v hledání cesty. Můžu si vypůjčit Foglara? „Až luna v úplňku kraj v stříbro promění, pak já své tajemství ti zjevím…“
Mirko „Miki“ Ryvola (nar. 1942) je hudebník a tramp. S bratrem Wabim Ryvolou působil v trampské skupině Hoboes. Složil a nazpíval mnoho písní, které se dodnes hrají u táboráků (Bedna vod whisky, Bál v lapáku, Mrtvej vlak). V současné době vystupuje sám nebo s členy skupiny Nezmaři.