Pořád to jede po stejné koleji

S Marko Čermákem o trampské romantice a Greenhorns

Kreslíř a country hudebník Marko Čermák je dnes legendární postavou českého trampingu. Na zápraží jeho brdského srubu El Toro jsme hovořili o kořenech jeho celoživotní vášně i o počátcích bluegrassu u nás. V trampském duchu jsme se přitom drželi kamarádského tykání.

Marko Čermák. Foto Jan Bárta

Snahy definovat tramping provázejí tento fenomén už od jeho počátků. V jednom rozhovoru jsi ho popsal jako „nádhernou posedlost“. Platí to pro tebe pořád?

Tu definici upravovat nebudu, je to pořád pravda. Kromě trampingu ještě pořád maluju a hraju, ale poslední dobou obojí trochu zanedbávám, protože mi schází motivace. Euforie je dávno pryč, kreslím, jako kdybych šel do práce, jen si tu práci občas beru sem na chatu. To zvláštní napětí zůstává jen v trampování.

 

Jak ses vlastně k trampingu dostal?

Začalo to vlastně dřív, než jsem byl vůbec na světě. Naši žili před válkou na Podkarpatské Rusi, táta tam pracoval v české správě a měl srub na ostrově řeky Už. Jezdil trampovat a tábořit po celé Podkarpatské Rusi, kde se už tehdy, ve třicátých letech, hrály české trampské písničky. Rodiče mi je potom zpívali, když mi bylo asi osm nebo devět let a měli jsme už tady v Čechách pronajatou chatu na Kačáku v osadě Starý potok. Pamatuju si velice dobře, že táta mě posílal pro pivo do Podkozí, kam chodili trampové, kteří tábořili naproti přes údolí a hráli dlouho do noci. Fascinovalo mě to, byla to šílená romantika a já se tehdy začal věnovat úplně jiným věcem než mí vrstevníci. Běhal jsem po kopcích, objevoval staré chaty a ptal se lidí, jak to tenkrát fungovalo, dokonce jsem si kreslil mapu okolí. V deseti letech už jsem v tom byl takhle navezený – a za chvíli mi bude osmdesát a pořád to jede po stejné koleji.

 

Většina lidí tě zná jako kreslíře a muzikanta. Ale v obou případech stojí v pozadí tramping…

Je to tak. Kreslil jsem Rychlé šípy a pak Modrou pětku – oboje se odehrávalo z velké části v přírodě a je tam ten specifický druh trampské romantiky. Dřív jsem také hodně maloval krajinu přímo na trampu, na Berounce. Na starých osadách jsem ve čtyřicátých a padesátých letech slýchával trampské písničky, které hráli pamětníci, co ty chaty stavěli. Muzika, kterou dělám, to, co kreslím, a tramping, to je všechno jeden okruh.

 

Jsi jedním z průkopníků bluegrassu a hry na pětistrunné banjo u nás. Jak ses k této hudbě dostal?

Tuhle hudbu jsem objevil díky staršímu ka­marádovi z osady na Kačáku. Bral mě po­slouchat programy pro americké vojáky v západním Německu. Dávali tam v rádiu americké lidovky a bluegrass a já jsem žasnul, co to je za nádhernou muziku. Nástroje, na které se hrálo, jsme znali z trampování a z osad, znali jsme kytary, mandolíny i housle, foukací harmoniky a banjo – a teď jsme slyšeli, jak na ty nástroje hrajou americkou muziku. I když jsme to tenkrát nedokázali přesně přeložit, bylo jasné, že se tam často zpívá o kovbojích, námořnících a tulácích. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let u nás vyšel zpěvník amerických lidových písní Tam, kde teče Mississippi, a to byly první písničky, které se tu začaly hrát na základě amerického podkladu s texty přeloženými do češtiny. Jedny z prvních písniček tady hráli Greenhorns, kteří vznikli v trampské osadě Hejkalů a ve kterých byli Honza Vyčítal, Pepík Šimek a já.

 

Jak vzpomínáš na hvězdné a místy dost turbulentní období s Greenhorns? A jaké je to dnes s Paběrky?

Je to diametrálně odlišné. Když Greenhorns v šedesátých letech začínali, byla to velká euforie, dělali jsme to srdcem a nic si od toho neslibovali. Nějakou záhadou nám to docela šlo, tak jsme si řekli: hele, možná by stálo za to jít s tím na veřejnost. Na začátku sedmdesátých let už to vypadalo, že se tím uživíme, takže jsme opouštěli svá zaměstnání a začali dělat jen hudbu. V Greenhornech se sešly výrazné osobnosti, kvalita šla nahoru, Vyčítal dělal skvělé texty a my jsme žrali své nástroje – pětistrunné banjo pro mě bylo tehdy alfa a omega celého života. Greenhorns zářili v letech 1970 až 1975, pak do toho vstoupil Petr Novotný, který si to představoval spíš jako divadlo a show, no a leckomu se to nelíbilo. Navíc jsme hráli třeba i 27 vystoupení za měsíc a počáteční energie a zápal zmizely. Rozštíplo se to tím, že vzal s sebou Tomáše Linku a Michala Tučného a odešli k Fešákům. Nakonec se to rozdělilo na Vyčítalovy Greenhorny a Zelenáče Mirka Hoffmanna, se kterými jsem ještě nějakou dobu hrál. Postupně jsem ale měl stále víc kreslení, protože po roce 1989 se zase mohl vydávat Foglar a Rychlé šípy. Se Zelenáčema jsem se v dobrém rozloučil a zůstal jen s Paběrkama. S nimi hrajeme dodnes – podobnou muziku, s jakou Greenhorni začínali v šedesátých letech, tedy tu absolutní tradici šmrnclou do trampské písně, a já si myslím, že jsme skoro jediní, kdo tenhle žánr hraje. Taky máme už dvaatřicet let v šesti lidech stejnou sestavu, což je myslím unikát.

 

Od hudby ke kreslení: zmínil jsi jméno Jaroslava Foglara a většina lidí tě stále zná především jako kreslíře Rychlých šípů po Janu Fischerovi. Bylo kreslení jejich příběhů něco na způsob splněného snu?

Stoprocentně. Bylo obrovské štěstí, že jsem se vůbec dozvěděl o konkursu na nového kreslíře, jinak nevím, co bych dneska vlastně dělal. Ten konkurs vypsala redakce Junáka, kde pracoval můj kamarád ze školy Láďa Havlíček, který mi o tom dal vědět. Pan Foglar na to tehdy spěchal, takže si prohlédl pár uchazečů a vybral si mě. Rychlé šípy jsem znal už jako malý kluk, hltal jsem je v letech 1948 a 1949, než je zakázali, a taky jsem si už tehdy kreslíval sám pro sebe jejich příhody, třeba ze Záhady hlavolamu. Byl to pro mě do­­opravdy splněný sen.

 

Nemůžu se nezeptat: koho máš z Rychlých šípů nejraději?

Bratrstvo kočičí pracky. Ne že bych neměl rád Rychlé šípy, jsou to představitelé ctnosti a toho, jak by měli mladí lidé vypadat. I když v džungli dnešního života se mladí musí probíjet jinak než Rychlé šípy. Byli to klaďasové a při kreslení jsem si musel dávat pozor, aby byly jejich obličeje na pohled příjemné, aby nevypadali nějak divně. Bratrstvo kočičí pracky, to jsou „držky“, takže se kreslí mnohem jednodušeji a je to větší zábava.

K otázce ještě historka ze života: jezdím často na kánoi na horní Berounce – mám svou těžkou indiánskou kánoi, ještě ji unesu, ale už je to boj. Když se někdy na jezu potkám s mladšími vodáky, ptám se jich, zda znají Rychlé šípy. Většinou řeknou, že jo, a já hned navážu, zda vědí, že Rychlé šípy pomáhaly starým lidem. Oni už pak tuší, kam mířím, tak mi s lodí pomůžou přes jez. Jednou jsem se ale takhle zeptal a parta na to, že znají, ale že oni jsou prý Bratrstvo kočičí pracky. Ale s lodí mi nakonec stejně pomohli.

 

Zmiňoval jsi Honzu Vyčítala, o kterém se ví, že jeho zamilované trampské teritorium je Křivoklátsko. Ty jezdíš na Berounku, máš chatu na Brdech, sroubek na Křivoklátsku, vyrůstal jsi na Kačáku… Kde vlastně leží tvá trampská země zaslíbená?

Mému srdci je nejbližší trio BBB – Brdy, Berounka a okolí Broum, tedy Křivoklátsko. Nejsem ale zas takový lokální patriot, po Čechách jsem s tornou na zádech prolezl všechno a hodně i na Slovensku. Našli jsme si na mapě nitečky potoků a jezdili ty zapadlé kouty zkoumat. Nebyly tehdy žádné mobilní telefony, takže když někdo nestihl domluvený vlak, měl smůlu – leda když věděl, kudy jdeme, po cestě jsme sem tam nechávali vzkazy, kde odbočit a na kterém potoce asi budeme spát. A docela se nám dařilo se i bez mobilu sejít.

 

Teď sedíme v osadě Westend u srubu El Toro, což je jedna z nejstarších trampských chat na Brdech…

Nejstarší chata v Brdech je El Paso, u Jezírka kousek dál nad Halouny. Na tomhle místě, kde je teď osada Westend, kdysi přebývali cikáni ve vozech, a když pak odjeli dál, zbyly po nich všude hadry. Trampové to tu podle nich pojmenovali Údolí hadrů. Pak tu v roce 1926 postavili první chatu Velký tah a později v tom samém roce El Toro. Velký tah potom vyhořel, takže El Toro je momentálně nejstarší chata na Westendu. Je ale o rok mladší než chata El Paso.

 

Termínem osada se kromě místa, jako je třeba právě Westend, označuje společenství, uskupení či parta trampů. Tahle zdánlivá dvojznačnost docela dobře vystihuje dvě podoby trampování…

To je třeba oddělovat. Když se píše nebo mluví o trampingu, podobně jako teď v tom čtrnáctidílném seriálu [dokumentární cyklus Zvláštní znamení touha – pozn. aut.], chatové osady slouží jako záchytné body, které se lehce hledají. To je trochu smutné. Autoři podobných dokumentů nemají zmapované trampující osady, které přitom tvoří podstatnou a stále živou část toho, co tramping byl a je – dnes možná i víc než osady chatové. Tyhle party jsou totiž mnohem hůř polapitelné a svá tajná místa si hlídají. Ale zároveň je škoda, že osady, které stále trampují, jsou opomíjené.

 

Vypůjčím si řečnickou otázku Boba Hurikána z jeho Dějin trampingu a položím ji na závěr tobě: proč trampuješ?

Protože mě v dětství zasáhla romantika trampování a to mě drží a nabíjí dodnes. Proto trampuju.

Marko Čermák (nar. 1940) je český kreslíř, hudebník, skaut a tramp. Absolvoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Patří k předním českým bluegrassistům a kreslířům dobrodružných komiksů pro mládež.