Začátkem devadesátých let mě turnovská babička brávala na výlety po Sasku, hlavně do okolí Žitavy a Budyšína. Vůbec nám tehdy nedocházelo, že cestujeme po nejchudší a nejopomíjenější části Německa. I východ nově sjednocené země pro nás představoval Západ – přece jen tam bylo o něco dráž než doma. Dnes, třicet let po pádu berlínské zdi, je území někdejší NDR často vnímáno hlavně jako zdroj problémů a jeho obyvatelé jako věční nespokojenci poznamenaní diktaturou, kteří u volebních uren i v ulicích kazí obraz Německa jako přátelské a otevřené země. Jenže příčiny tohoto stavu leží na obou stranách někdejší německo-německé hranice. „Východoněmecká transformace byla daleko komplikovanější a méně úspěšná, než si byla německá politika ještě donedávna ochotna připustit,“ píše ve svém textu Kateřina Smejkalová, která upozorňuje na řadu opomíjených nerovností mezi západní a východní částí. Podle Jakuba Orta se po znovusjednocení Německa promarnila příležitost uznat ženskou emancipaci jako jednu z mála oblastí, v níž měla NDR navrch. „Kdo tedy vlastně potřebuje Východ?“ ptá se v kolektivním eseji pětice publicistů a publicistek – a odpovědi jsou překvapivé: potřebuje ho nejen krajně pravicová AfD, ale třeba i vlci. Stranou jsme pochopitelně nenechali ani výtvarné umění, hudbu a především literaturu: v podzimní literární příloze poprvé uvádíme v českém překladu hned několik východoněmeckých autorů a autorek. Doporučujeme vzít si novou Ádvojku do batohu a vydat se na druhou stranu Krušných hor. Leží tam fascinující a rozmanitá země.