„V Brně stavíme jakési bytovky třináct let! To je příšerná doba! Kolik budov se za tu dobu mohlo postavit!“ postěžovala si nedávno Eva Jiřičná v Deníku N. Právem. V Česku trvá stavební řízení extrémně dlouho, mnohem déle než ve většině ostatních zemí. Vylepšení stavebního práva je tak nejen v zájmu architektů, ale i celé společnosti. Jenže místo toho, aby se odstranila zbytečná byrokratická zátěž, řízení se zjednodušilo nebo se začala řešit možná poddimenzovanost úřadů a případná nekompetentnost jejich pracovníků, začne se vždy raději omezováním občanských práv. Nejeden developer viní ze zdržování svých projektů především „aktivisty“, čímž myslí běžné občany, občanské spolky či veřejné instituce. Důkazem je i návrh nového stavebního zákona, který si podle jeho kritiků napsali na míru sami developeři. Návrh je kritizován i Nejvyšším správním soudem, jenž některé části považuje dokonce za protiústavní. Architekti se dnes vyjadřují k ledasčemu, takřka jsem ale nezaznamenala, že by se naši více či méně známí a významní architekti postavili proti zásadnímu omezení občanských práv, s nímž návrh zákona počítá, nebo o něm alespoň diskutovali. Buď o něm vůbec nevědí, anebo jsou jim stav občanské společnosti a míra demokracie lhostejné. V obou případech je to pro českou architekturu dost špatná vizitka.