Polské parlamentní volby nepřinesly žádné velké překvapení. Jedno malé nicméně ano – úspěch krajně pravicové Konfederace Svoboda a nezávislost (WiN). Žádný z hlavních hráčů přitom nemusí být s volebním výsledkem vyloženě nespokojen.
Vládnoucí konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) v Polsku dle očekávání obhájila a posílila absolutní většinu mandátů v dolní komoře parlamentu, tedy Sejmu. V roce 2015 k ní stačilo jen 37 procent hlasů, protože tehdy mnohem více stran propadlo (například celá levice). Letos PiS získalo 43 procent, což straně vyneslo 51 procent mandátů. Tato většina je důsledkem relativně malých, v průměru jedenáctimandátových volebních obvodů. Opozice totiž v součtu získala více hlasů než PiS a oproti blamáži v květnových eurovolbách, v nichž kandidovala jednotně, posílila. V souhrnu se její výsledek příliš neliší od roku 2015 – jen se její těžiště přesunulo mírně doleva. Opozici, které se v Polsku přezdívá „antiPiS“, se vyplatila strategie kandidovat odděleně, přesněji řečeno ve třech ideologicky sourodých blocích, a oslovit tak širší spektrum voličů.
Dvě komory, dva vítězové
Jako hlavní opoziční síla se udržela středopravicová Občanská platforma (PO), tentokrát v koalici s menšími zelenými a liberálními spojenci (jako je strana Moderní Polsko, hit voleb 2015 mezi mladými velkoměstskými voliči). Po čtyřech letech se do Sejmu vrací levice, dokonce s dvouciferným výsledkem. Otázkou bude soudržnost trojbloku skládajícího se ze sociální demokracie (SLD), která je v Polsku postkomunistického původu, radikální nové levice (Razem) a kulturní levice pracující především s tématy, jako jsou práva LGBT+ (Wiosna). Mimoto se v Sejmu s přehledem udrželi agrární lidovci (PSL), byť za cenu nepříliš sourodé volební aliance s pravicovým protestním hnutím rockového zpěváka Pawła Kukize. Nad PSL mnozí lámali hůl, na to jsou ale pragmatičtí lidovci zvyklí už bezmála dvacet let.
Vyrovnanost sil mezi vládním a opozičním táborem potvrzuje složení horní komory, Senátu, kde opozice dokázala PiS dokonce těsně porazit. Po dlouhé době se tak stalo, že polské komory nemají téhož vítěze. Většinový jednokolový systém v senátních volbách totiž zpravidla jen umocňuje triumf sejmového vítěze. Tentokrát ale opozice dokázala v senátních volbách kooperovat a ve většině klíčových obvodů koncentrovala své síly. Vzhledem k ústavně-politické slabosti Senátu je ale toto těsné opoziční vítězství jen velmi chabou náplastí na porážku v Sejmu.
Jak je ale možné, že PiS – navzdory svému tažení proti liberálně-demokratickým institucím a navzdory konfliktu s EU – dokázalo znovu a dokonce přesvědčivěji vyhrát? Anebo snad zvítězilo právě kvůli tomuto tažení a konfliktu? Hlavním důvodem ale je, že Polsku se hospodářsky daří, a mnoho lidí tak volí stávající silnou, stabilní a zároveň ekonomicky úspěšnou vládu. Oblíbený prorodinný sociální program 500+ je navíc vítaným přilepšením rodinných rozpočtů.
Vyvažování poměrů?
Za pozornost stojí předvolební analýza polských sociologů Sierakowského a Sadury, nazvaná Politický cynismus. Ukazuje značný rozdíl mezi kmenovým voličstvem PiS, které je silně konzervativní, a mezi novými voliči z období po roce 2015, jejichž podpora je mnohem vlažnější, opatrnější a podmíněnější. Tito voliči často odkazují právě na ekonomický profit, který z politik PiS mají, zároveň ale vyjadřují obavu z neomezené moci PiS „na maďarský způsob“ či z provládní propagandy veřejnoprávních médií. Nad tím vším ale dle autorů stojí v zásadě cynická představa, že podobný sklon k hanebnostem mají i ostatní politici a že ti opoziční jsou ještě horší, protože z jejich minulého vládnutí plného skandálů neplynul obyčejným lidem žádný materiální prospěch. Rozšířený je též názor, že PiS svými „antiliberálními fauly“ (omezení justice a médií, politizace státní správy) jen vyvažuje poměry, které byly předtím neférově vychýlené ve prospěch někdejších vládních a dnes opozičních stran.
S tím přímo souvisí jev, který lze nazvat „komplex kulatého stolu“. I Polsko si připomíná třicet let od pádu bývalého režimu. Diskursu ovšem nedominuje pohádkový příběh typu „sametové revoluce“ či „pádu berlínské zdi“, ale podezřelý zákulisní pakt – jednání komunistů a Solidarity u kulatého stolu. PiS kdysi založilo svůj politický projekt na ideji „čtvrté republiky“, tedy na radikálním odříznutí se od tohoto dědictví, na „morální obrodě“ a „vypořádání se s komunistickou minulostí“.
Stejné bylo téma letošní kampaně ultrapravicové strany Konfederace Svoboda a nezávislost (WiN), která k „pohrobkům kulatého stolu“ přihodila dokonce i antikomunistický PiS. Ale kdo jsou vlastně WiN? Žádní političtí outsideři jako před čtyřmi lety Kukiz nebo Ryszard Petru. Nejviditelnější tvář WiN, bývalý europoslanec Janusz Korwin-Mikke, je veteránem polské politiky, v níž působí od devadesátých let, a jeho spojenci z Národního hnutí (RN) navazují na ještě mnohem starší kořeny – polofašistické hnutí z dvacátých a třicátých let 20. století. Korwin-Mikke šokoval Evropský parlament prakticky vždy, když zde promluvil: nazval mladé nezaměstnané Evropany „negry Evropy“ a proslul mimo jiné výrokem, že „ženy musí vydělávat méně, protože jsou menší, slabší a hloupější“. Korwin-Mikke totiž diktaturu otevřeně preferuje před zřízením, jímž pohrdá natolik, že ho zapisuje jako vulgarismus: „d***kracie“.
Autor je politolog.