Něžné záhyby sametu

Filmové obrazy listopadu 1989

Zdá se, že českému revolučnímu dění v listopadu 1989 chybí narativní potenciál. Zatímco například pád berlínské zdi je v německém prostředí poměrně ustáleným toposem generační výpovědi, v české literatuře i filmu nalézáme obrazy československé „sametové revoluce“ sporadicky. Jak vypadá její filmové ztvárnění?

Studenti vylepují po zdech své stručné eseje, v srdci Evropy vzniká nová literatura, nový angažovaný pop art, národ se zmlazuje, některé scény působí jako z obrazů Hieronyma Bosche nebo Pietera Bruegela – takové atributy připsal sametové revoluci Bohumil Hrabal v Listopadovém uragánu (1990), jednom z mála literárních textů, které se snažily bezprostředně zachytit, jak se v aktuálním společenském dění „neuvěřitelné stává skutkem“. Mimo to na začátku devadesátých let vznikly tři výrazné filmové obrazy revolučních událostí: Zkouškové období (1990) Zdeňka Trošky, Byli jsme to my? (1990) Antonína Máši a Corpus delicti (1991) Ireny Pavláskové.

Ve všech třech případech působí obrazy nebo lépe řečeno ornamenty listopadu 1989 spíše jako nutné postskriptum – lze­-li ony události vůbec zobrazit, pak pouze nepřímo či v groteskní stylizaci. Spektakulární je hlavně popis předrevoluční společnosti. Ve Zkouškovém období tak sledujeme diskotékové bary, prostitutky, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky