Po letošním udělení Nobelovy ceny za literaturu Peteru Handkemu a Olze Tokarczukové se zejména kvůli prvnímu oceněnému rozpoutala smršť rozhořčení. Je Handke opravdu „diktátorský bard“, relativizoval válečné utrpení a popíral genocidu? Co stálo za jeho prosrbskými postoji během válek na Balkáně? To ve svých textech osvětlují Jan Štolba i Tomáš Dimter, který konstatuje, že „válka je epicentrem jeho prózy, pohnutka pro zákon jeho estetiky. Není to válka, o níž referují média, je to válka kapilární, kterou panicky prožívá každý sám.“ Kritičtěji k rakouskému spisovateli přistupuje historik Ondřej Vojtěchovský. Ten tvrdí, že z Handkeho strany se jedná nejen o kritiku tendenčního referování o válečném konfliktu, ale i o přílišnou idealizaci Jugoslávie. Lucie Zakopalová v článku o Olze Tokarczukové uvažuje nad tím, jaký efekt může mít skutečnost, že se z „domácké“ autorky stane globální literární zboží. Obecnější kontexty Nobelovy ceny pro literaturu zkoumají texty Hany Blažkové a Carrie Mullins. Prvně jmenovaná mimo jiné píše, že pro české prostředí je cena důležitá už proto, že někdy „působí, jako by zahraniční kontakt vůbec nepotřebovalo“. Esej Carrie Mullins se odvíjí od loňského skandálu uvnitř Švédské akademie, který souvisel se sexuálním obtěžováním a střetem zájmů, a táže se, jak tento skandál změní systém udělování cen a zda je vůbec toto ocenění stále potřeba. Vždyť „pouze čtrnáct ze sta vítězů (…) byly ženy, jen málo z nich jsou spisovatelé nebílí a angličtina má více než dvojnásobný počet vítězství než francouzština, druhý nejoceňovanější jazyk“.