V polovině listopadu proběhla v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy studentská okupační stávka, požadující ukončení spalování fosilních paliv. Měla apelovat nejen na politiky, ale i na samotnou univerzitu, aby z povahy své společenské role stanula v čele institucí, pro něž se environmentálně prospěšné jednání stane klíčovou agendou. Stávku iniciovalo hnutí Univerzity za klima. Podobně jako hnutí Fridays for Future či Limity jsme my požaduje okamžité konkrétní kroky politiků, které by odpovídaly závažnosti a komplexitě environmentálního kolapsu. Blížící se oslavy sametové revoluce poskytly trefný kontext. Podoba listopadového výročí se za třicet let zvládla vyvinout do podívané tak obskurní a vyprázdněné, že se zdálo, že možnost oživení této události nejspíš neexistuje. Ale motivy okupační stávky začínají spojovat různé věkové, profesní i společenské skupiny celosvětové veřejnosti podobně, jako když se měnily geopolitické mapy světa právě v roce 1989. Pozoruhodným zjevením okupační stávky byla její organizační struktura – neměla lídra a o každém kroku hlasovalo plénum všech přítomných lidí. Je stále zjevnější, že hierarchická mocenská uspořádání, na něž jsme byli dosud zvykbude třeba ve světě kolapsu ekosystémů nahradit vzájemně spolupracujícímí „sítěmi“, organizovanými na principu sounáležitosti, jejichž podoby se před námi teprve otevírají. Protestující mladí lidé každopádně tuší mnohem lépe, jak se postavit ke světu, který zdědili, než ti, kteří jim ho předávají a kteří potřebná nová řešení přinést nedokázali navzdory tomu, že se o hrozbě celoplanetární klimatické katastrofy ví už zhruba tři dekády. Neokázalost, s níž protestující uplatňovali pravidla genderové rovnosti či nehierarchické organizace, či samozřejmost, s níž do své agory zvali nejen klimatology, ale i básníky a filosofy, do naší pochmurné situace vnášejí špetku naděje. S takovým přístupem by se snad lidstvo mohlo poučit a přežít.
H. Nováková
Z úvodní řeči Václava Klause ke konferenci Evropa bez železné opony: 30 let svobody jsme se nepřekvapivě dozvěděli, že dokud byl u moci, vše se ubíralo správnou cestou a že demokracie a volný trh jedno jsou. Za překvapivá však bylo možné považovat následující slova: „Teď už nám železná opona v minulém provedení nehrozí, i když si na boji s tímto neexistujícím nebezpečím řada lidí stále ještě zajišťuje svoji existenci.“ Že by náznak sebereflexe muže, který svůj politický úspěch postavil na zarytém antikomunismu? Nikoli, šlo jen o standardní vyvrcholení útoku na „gay-parades“, „nesmysly, jako je pojem klimatická nouze“, studenty, kteří si dovolují stávkovat za lepší klima, a varování před železnou oponou těchto nových „ismů“, které jsou prý nebezpečné stejně jako někdejší „komunismus s velkým K“. Když už se takovýmhle úvodem vypořádáváme s odkazem komunismu, možná by stálo za to, připojit konečně i vypořádání s odkazem Václava Klause. Pokud možno ihned, s ohledem na pružnost českých vyrovnávání to beztak ještě pár let potrvá.
T. Čada
Málokterý dnešní spisovatel je zároveň tak plodný a vlivný publicista jako Mario Vargas Llosa. Sloupky a eseje otiskují peruánskému nobelistovi se španělským občanstvím přední deníky na obou stranách Atlantiku. A tak si mohli Chilané uprostřed protestů a policejního násilí přečíst jeho článek s názvem „Chilská záhada“, v němž se diví pohnutce jejich odporu – vždyť Chile je nejbohatší zemí kontinentu. Že je země na předních příčkách i v míře nerovnosti, to už podporovatel miliardáře a současného prezidenta Piñery přehlíží. Podle nedávné studie má dolních pět procent Chilanů příjmy jako dolních pět procent Mongolů, zato horní dvě procenta se v příjmech vyrovnají horním dvěma procentům Němců – pro chudé třetí svět, pro bohaté první, a to v rámci jedné země. Vargas Llosa se kdysi nadchl pro kubánskou revoluci, ale sílící represe na ostrově mu po roce 1970 dala pochopitelný důvod přejít k liberalismu. Postupně se na jeho pravém křídle zabydlel natolik, že na stránkách novin neúnavně horuje pro antisociální politiky, zatímco zmínky o levici nezapomíná doprovodit odkazem k Venezuele. I v posledních dekádách dokázal Vargas Llosa napsat řadu velmi dobrých románů, současně ale připomíná Václava Klause z poloviny devadesátých let, včetně mentorského tónu. Nobelova cena za literaturu a politická příčetnost jsou zkrátka dvě různé věci.
M. Špína
Česká média pravidelně zásobují své čtenáře „statistickou“ publicistikou, jejíž frekvence se zvyšuje s přibližujícím se výročím listopadového převratu. Člověk se tak pravidelně dozvídá, že dnes můžeme koupit více banánů či hovězího než za vlády jedné strany. Metodologický postup těchto antinostalgických článků je tak chatrný, až zavání propagandou. Dostupnost konzumního zboží se totiž za posledních třicet let zvýšila prakticky všude na zeměkouli nezávisle na státním zřízení. A v Číně pod vládou komunistické strany dokonce vyrostla střední třída! Ve výrazně příjmově diferenciovanější společnosti mají tyto statistiky také o dost nižší vypovídací hodnotu než před rokem 1989, kdy byly platové poměry nivelizovány. O materiálních aspiracích protestujících z roku 1989 pak vypovídají slogany typu „Za Komárka koruna jako marka“ či řeči o dohnání Německa či Rakouska. Marka to už má za sebou, a pokud jde o konvergenci se západními sousedy, mnozí ekonomové pochybují, zda k ní vůbec kdy dojde. Snad alespoň ta svoboda interpretovat statistiky podle aktuální potřeby poskytuje důvod k oslavám.
J. Horňáček