Jazyk takzvaného světa

Spravedlnost pro Handkeho

Poté, co byla Peteru Handkemu udělena Nobelova cena za literaturu, začali různí kritici i čtenáři vyzývat k jejímu bojkotu. Hlasy, které autora označují za „diktátorského barda“ či „relativizátora holocaustu“, ovšem zpravidla nevycházejí ze znalosti jeho tvorby. Důvod, proč se rozhodl angažovat na srbské straně, je přitom nutné hledat právě v ní.

Peter Handke. Foto coloradoan.com

Nobelův výbor každý rok skoro jako králíka z klobouku vytáhne nějaké jméno, kterému udělí cenu a jemuž následně většinou dojde humor a řeč. Letos „to padlo“ na Rakušana Petera Handkeho, který žije od roku 1990 v „dobrovolné emigraci“ v Chaville, jihozápadním předměstí Paříže. Autorova bezprostřední reakce na udělení ceny byla nevěřícná otázka „Ist das wahr?“ (Je to pravda?).

Proč ten údiv? Nobelův výbor má každoročně v hledáčku několik literátů, které předem obvolá a informuje je, že jsou kandidáty na ocenění. Handke tudíž tušil, že by ocenění mohl dostat, ale zároveň moc dobře věděl, že jednak není sám, ale navíc už přes dvacet let má u literární kritiky, čtenářů a médií škraloup pro své „prosrbské angažmá“ v konfliktu na Balkáně, respektive kvůli tomu, že se prý postavil na stranu Srbska, „největšího balkánského agresora“, a podle mnohých se stal „hlásnou troubou balkánského řezníka“ Slobodana Miloševiće nebo vítaným hostem Radovana Karadžiče.

 

Cesty do Srbska

Když Slobodan Milošević podlehl 11. března 2006 v cele haagského vězení srdečnímu infarktu, zazvonil v Chaville telefon. Volala Mira Marković, vdova po srbském prezidentovi, a požádala spisovatele, zda by nepromluvil nad rakví. Handke nejprve účast odmítl, protože tušil, že to slízne jako v roce 1996, když uveřejnil svou „cestovní zprávu“ po Srbsku nazvanou Eine winterliche Reise zu den Flüssen Donau, Save, Morawa und Drina oder Gerechtigkeit für Serbien (Zimní putování k řekám Dunaji, Sávě, Moravě a Drině aneb Spravedlnost pro Srbsko). Z dnešní perspektivy patří tato kniha k tomu nejlepšímu, co může Handkeho tvorba nabídnout, a autor v ní vědomě využívá metody, kterou uplatňuje i ve výstavbě svých románů. Zimní putování podnikli Handke a jeho přátelé, aby se na vlastní oči přesvědčili, zda převládající mediální obraz války, který se opíral o polaritu mezi gaunery ze Srbska a jejich oběťmi (ti ostatní), není jen předpřipravená, realitě neodpovídající blamáž. Handke, pověstný svou schopností všímat si opomíjených detailů a drobných gest, popisuje tváře obyvatel, prochází se po trhu, cestuje se svou manželkou a dvěma přáteli vnitrozemím, vnímá život válce navzdory, zachycuje život v centru Sarajeva. Když tento text vyšel ve dvou pokračováních v deníku Süddeutsche Zeitung, nikdo nečekal takovou reakci: Handke byl označen za hlupáka, došlo na rušení divadelních představení jeho hry, která ovšem s Jugoslávií nemá nic společného, sklízel uštěpačné kritiky od kolegů­-spisovatelů, dostalo se mu odepření již avizovaného ocenění, včetně finanční prémie, a navrch ho začali bojkotovat čtenáři…

A přitom to není „pamflet ani oslava, je to volání o pomoc, které nás mělo vyvést z temnoty“, jak charakterizoval tento text později sám autor. Handke se snažil literárními prostředky ukázat, že válka měla jeho generaci dát šanci, aby konečně „dospěla, stala se vnímavější a spravedlivější. Ale tuhle šanci propásla“. Pro Handkeho představovala Jugoslávie cosi na způsob dílny, která mohla poskytnout model soužití pro celou Evropu. To bylo jeho nadějí, než vypukla válka. Uplynulo deset let, ve kterých se Handke všemožně snažil svým čtenářům i veřejnosti zprostředkovat alternativní pohled na dějinné události.

 

Den pro slabá slova

Když Milošević zemřel, Handke si jasně uvědomoval, že už nechce znovu odrážet divoké útoky, ale stoupající počet a agresivita komentářů ve francouzských a německých novinách na adresu Srbska a Miloševiće ho přiměla změnit původní rozhodnutí. Poslední pomyslnou kapkou byl komentář tehdejšího redaktora a posléze šéfredaktora deníku Le Monde Erica Fottorina, který tvrdil, že ve chvíli, kdy Slobodan Milošević začal myslet, jeho srdce přestalo tlouct. Šlo o parafrázi z Knihy neklidu (1982, česky 1992) portugalského básníka Fernanda Pessoy. Handke považoval takové zneužití básnického vyjádření za odporné, za „příklad nového nacismu“, a ještě téhož dne nafaxoval do deníku čtenářský ohlas: „Blahopřeji k mistrovskému novinářskému výkonu, s odkazem na básníka Fernanda Pessou močit na mrtvého. Močit? Ne, moč může být užitečná, občas.“

Handke se tedy přece jen rozhodl, že do Miloševićova rodiště pojede. „Pokud převládá jen špinavý, předpřipravený jazyk, který si označení jazyk ani nezaslouží – musíme se pokusit nalézt jiný jazyk. A proto jsem tam nakonec jel,“ vzpomínal Handke po letech na hlavní důvod, proč se pohřbu nakonec zúčastnil.

Parlamentní náměstí v Požarevacu, čtyřicetitisícového města vzdáleného necelých devadesát kilometrů od Bělehradu, bylo 18. března 2006 zaplněné desítkami tisíc smutečních hostů. Vdova po Miloševićovi ani jeho syn se pohřbu kvůli mezinárodnímu zatykači raději neúčastnili a zůstali v moskevském exilu. Mezi prominentními hosty byl přítomen i bývalý americký ministr spravedlnosti Ramsey Clark, ruští komunisté a Peter Handke. Nad rakví se střídali generálové s regionálními politiky. Silná slova, otřepané fráze, klišé a prefabrikované věty. Jako poslední z významných hostů promluvil Peter Handke: „Přál bych si, abych tady v Požarevacu nebyl jediným spisovatelem, ale abych stál vedle jiného spisovatele, třeba takového Harolda Pintera. On by potřeboval silnější slova. Já potřebuji slabší. Ale slabost je dnes na místě. Tohle není den jen pro silná slova, nýbrž také pro slabá slova.“ Pak Handke vytáhl zmuchlaný papír, na který si cestou na pohřeb poznamenal pár vět srbochorvatsky: „Svět, takzvaný svět, ví o Jugoslávii, o Srbsku, všechno, svět, ten takzvaný svět, ví všechno o Slobodanu Miloševićovi. Takzvaný svět zná pravdu. Proto zde není takzvaný svět dnes přítomen, a nejen dnes a nejen zde. Vím, že nic nevím. Neznám pravdu. Ale dívám se. Poslouchám. Cítím. Vzpomínám. Proto jsem dnes zde přítomen, nablízku Jugoslávii, nablízku Srbsku, nablízku Slobodanu Miloševićovi.“ Handke mluvil necelé dvě minuty. Poté se truchlící rozešli do svých domovů.

Ještě než dorazil zpátky do Francie, byl opět odsouzen, zostuzen, difamován… Pro média se Handke stal „diktátorovým bardem“, „pěvcem srbské Velkoříše“, „relativizátorem holocaustu“. Je pravda, že se v roce 1999, kdy NATO bombardovalo Bělehrad (nebylo to také na výzvu našeho prezidenta Václava Havla a za aktivní podpory tehdejší Zemanovy vlády?), položil Handke hloupou otázku, zda nejsou Srbové ještě větší oběti než Židé – což vzápětí písemně vzal zpátky. I tentokrát trvalo dlouhé roky, než se z útoků oklepal.

 

Jazyk a moc

Proč se ale Handke přimknul v konfliktu na srbskou stranu, když věděl, že se bude muset postavit převaze moralistů, kteří nabádali k „bombardování v zájmu humanity“, proč se rozhodl angažovat? Süddeutsche Zeitung přinesl dva týdny po Miloševićově pohřbu text, ve kterém Handke obhajoval svou aktivní účast: „Na cestu mě přivedl jazyk, jazyk takzvaného světa, který znal pravdu o tomto ,řezníkovi‘ a ,diktátorovi‘, jehož vina byla ,nepochybná‘ a kterého smrt osvobodila od jednoznačného rozsudku viny. Nač, ptám se, bylo třeba nějakého soudu, jenž by jej odsoudil? Byl to tento jazyk, který dal podnět k mému kratičkému proslovu v Požarevaci – v první a poslední řadě šlo o jazyk, nikoli o loajalitu vůči Slobodanu Miloševićovi, byla to loajalita k onomu jinému, nenovinářskému, nevládnoucímu jazyku. Naučme se klást otázky, cestujme sonorní zemí, ve jménu Jugoslávie, ve jménu jiné Evropy. Ať žije Evropa. Ať žije Jugoslávie. Živela Jugoslavija.“

Tento postoj nemůže být vykládán pouze jako kritika médií a jednostranného zpravodajství, ani jako projev soucitu se zatracovaným národem. Handkeho stanovisko ovlivňují i důvody, které bývají přehlíženy, ale které jsou zcela zásadní: jazykové, respektive literární. Pro Handkeho je literatura „prostředkem změny“, jak napsal už v roce 1967 v příznačně nazvaném eseji Ich bin ein Bewohner des Elfenbeinturms (Jsem obyvatel věže ze slonoviny): „Od té doby, co jsem poznal, že se prostřednictvím literatury sám mohu změnit, že ze mě literatura udělala někoho jiného, očekávám od literatury stále znovu a znovu možnost, že mě změní, protože se nepovažuji za definitivního. Od literatury očekávám rozbití všech obrazů světa, které se zdají neměnné. A protože jsem seznal, že se mohu prostřednictvím literatury změnit, že teprve díky literatuře mohu žít vědoměji, jsem také přesvědčen, že literaturou mohu i já změnit ostatní.“ V tomto eseji vysvětluje pojetí tvorby, metody a obecně význam literatury. Text má charakter programu, kterého se Handke drží i v pozdějších textech. Metodu jeho literární práce charakterizuje snaha změnit úhel pohledu od toho, co je automaticky přijímáno jako dané, k tomu, co nepromlouvá samozřejmě, ale přesto má možnost změnit život. „Od určité doby se mnou současná literatura nemá nic společného. Je to možná tím, že mi prostředkuje jen to, co je známé, známé myšlenky, známé pocity, známé metody. V literatuře nesnáším příběhy, ať už jsou sebevíc barvité a fantastické, ano, každý příběh mi připadá tím nesnesitelnější, čím je fantastičtější. Příběhy nejradši poslouchám, třeba v tramvaji, v hospodě, pro mě za mě u krbu. Nesnáším ale i příběhy, kde se zdánlivě nic neděje. Všiml jsem si, že mi v literatuře nejde o objevování a fantazii. Fantazie je pro mě cosi libovolného, nepřezkoumatelného, soukromého. Odvádí pozornost, přinejlepším pobaví, ale protože jen pobaví, už mne ani nebaví. Každý příběh mne odvrací od mého skutečného příběhu, fikce mi dává zapomenout na mne samého, dovoluje mi zapomenout na svět.“ Proti takovému pojetí literatury staví svůj rozvrh: „Co se týče skutečnosti, v níž žiju, nechci její věci pojmenovávat jejich jménem, chci jen, aby nezůstaly nemyšlené.“ Už před bezmála čtyřiceti lety si Handke vytkl koncept, který celou dobu precizuje. Je to snaha ukázat, že jazyk má klíčovou moc při zachycování reality, že manipulativní a nepromýšlený jazyk je jazyk klišé a strnulých forem, které nemají s realitou nic společného. Odtud pramení i kritický postoj k „popisné literatuře“: „Nemám nic proti popisu jako nezbytnému prostředku dosažení reflexe. Jsem pro popisnost, ale nikoli pro takový způsob, jaký se dnes proklamuje v Německu coby ,nový realismus‘. Zastírá se totiž to, že literatura se dělá jazykem, a nikoli věcmi, které jsou jazykem popisovány. Kritika se plete, když se snaží hledat adekvaci mezi slovy a předměty, které slova popisují.“

Psaní proti válce

Handke si neklade nárok na jediné správné vidění problému konfliktu na Balkáně, nesnižuje trýzeň obětí ani nepovyšuje smrt Srbů nad smrtí Chorvatů a Slovinců, ale požaduje po nás, abychom se snažili dívat pečlivěji, abychom lépe naslouchali, kladli otázky a zpochybňovali. Rozpadem Jugoslávie jsme přišli o základ nové Evropy, Evropy tolerantní a hájící lidská práva. Pro Handkeho mohla být Evropa nový „svatý Jeruzalém“.

Handkeho nelze označit za přímluvce válečných zločinců ani mu předhazovat, že relativizuje válečné utrpení. Jisté je, že už od prvního románu Die Hornissen (Sršni, 1966) je jeho psaní psaním proti válce. Válka je epicentrem jeho prózy, pohnutka pro zákon jeho estetiky. Není to válka, o níž referují média, je to válka kapilární, kterou panicky prožívá každý sám. Handke se svým psaním brání válce vypravěčskými prostředky a ukazuje nám, jak univerzálním prostředkem je nebo může být literatura.

Autor je překladatel.