Britská vláda nedávno oznámila, že nařizuje zastavení těžby ropy a plynu frakováním, a stěnu věžáku v San Francisku ozdobil obří mural s tváří Grety Thunbergové. Mohlo by se zdát, že spolu tyto události nemají mnoho společného, ale obě jsou různými projevy stejného procesu – zneužívání environmentální agendy aktéry, jimž nejde o nic jiného než o nalákání voličů či zákazníků a kteří její podstatu zcela ignorují.
Stručná verze zní, že britská vláda zastavila neekologickou metodu těžby fosilních paliv a upozornila těžaře, že tyto projekty nebude podporovat. Hned se objevila spousta pozitivních reakcí zeleně smýšlející veřejnosti, která zprávu přijala s o to větším nadšením, že premiér Johnson byl dříve stoupencem frakování a označoval ho za „zářnou zprávu pro lidstvo“. Řada environmentálních aktivistů ale rychle upozornila na podezřelé díry ve vládním prohlášení. Nejedná se totiž o plný zákaz, ale jen o zastavení frakování do doby, než budou předloženy „přesvědčivé důkazy“, že může být prováděno bezpečně. Příslušnému opatření navíc schází přesná technická definice toho, co vlastně frakování je, a tím se otevírá další právní klička pro těžaře, kteří mohou těžit podobnými metodami. Pravděpodobně tak šlo jen o chytrý předvolební akt, kterým se vládnoucí konzervativci chtějí povozit na rostoucí zelené vlně, a navíc získat body v tradičně labouristických okrscích na severu Anglie, které jsou často ohroženy následky frakování.
Ekologickou agendu rozmělňuje i bezobsažné moralizování, jež vytlačuje z veřejné debaty volání po strukturální změně. Skvělým příkladem je zmíněný mural s portrétem Grety Thunbergové, který na popud neziskovky One Atmosphere namaloval argentinský umělec Andrés Iglesias. Co na tom, že švédská aktivistka odmítá vlastní idolizaci. Jednodušší, než se řídit jejími radami, je proměnit radikální občanské hnutí v nevinný street art.
Tyto a další podobné události dávají dohromady obrázek situace, před níž bychom se měli mít na pozoru. Představme si fosilní korporaci nebo třeba politickou stranu, která je pod vlivem její lobby. Ta najednou v naleštěné a chytré mediální kampani vyhlásí, že se pod tlakem veřejného mínění zavazuje snižovat svou uhlíkovou stopu, že bude usilovat o environmentálně šetrnější provoz, zasadí statisíce stromů, dá peníze nadacím zachraňujícím deštné pralesy a udělí cenu mladým zeleným aktivistům. V praxi to znamená, že pro zastavení globálního oteplování a rozpadu biodiverzity udělá kulové a dál bude pokračovat v destrukci planety. Jenže nepoučeného občana snadno obrátí na svou stranu a přesvědčí ho, že to s bojem proti klimatické krizi myslí upřímně.
S podobnými pokusy o opíjení veřejnosti zeleným rohlíkem se budeme setkávat stále častěji. Nejlepší obranou proti vyprazdňování a uzurpování veřejné debaty oportunisty všeho druhu je vytrvalé a neústupné kladení požadavků, precizně formulovaných tak, aby se z nich opravdu nebylo možné vykroutit.