Sám mezi všemi

Vítězem sekce Česká radost na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava se stal film Sólo režiséra Artemia Benkiho. Portrét talentovaného klavíristy je příběhem hledání rovnováhy mezi potřebou vnitřního ticha a touhou být slyšen.

Argentinský klavírní virtuos Martín ­Perino tráví čtvrtý rok v psychiatrickém ústavu El Borda v Buenos Aires. Příčinou jeho neklidu je zřejmě schizoafektivní porucha osobnosti. Přesná diagnóza pro režiséra Artemia Benkiho ale není podstatná. Nepohlíží na Perina jako na pacienta, nepředkládá jeho anamnézu, nesnaží se jej „vysvětlit“. Jenom nám umožňuje strávit v jeho blízkosti dost času na to, abychom pochopili, co ho trápí a těší, a mohli to prožívat společně s ním.

 

Vnitřní neklid

Celý dokumentární snímek Sólo se již od úvodní scény vyznačuje neobyčejnou vypravěčskou nenuceností. Kamera následuje muže se stolečkem. Prostředí zřetelně nevidíme, a tudíž se zdá, že kráčí městským parkem. Přichází k většímu seskupení lidí, kteří něco slaví. Slovo má kněz. Vypráví o váze z modlitebny, která se navzdory svojí křehkosti dosud nerozbila. Teprve když je v jeden moment zabrán nápis „Hospital“ na průčelí nedaleké budovy, vychází najevo, že se nacházíme v prostoru léčebny a hudebník je jedním z pacientů.

Ve své věcnosti a úspornosti výjimečně konzistentní film nám odkrývá jen takové množství kontextových informací, abychom pochopili základní souvislosti. Nic navíc, nic, co by odvádělo pozornost od protagonisty. Ustavující záběry, které by nás uvedly do prostředí, Benki prakticky nepoužívá. Okolí upozaďuje také malou hloubkou ostrosti. Dějištěm ústředního dramatu je Perinovo tělo. Kamera zůstává téměř nepřetržitě soustředěna na jeho smutnou tvář a mohutnou postavu, jejíž přikrčená pozice a lehká neohrabanost prozrazují, jakou tíhu s sebou hudební génius vláčí. Také jeho prsty, zabírané v detailu při nutkavém odklepávání cigarety nebo bubnování do desky stolu, poukazují na vnitřní neklid a množství nezpracované energie.

 

Hudba jako fyziologická potřeba

Perino zůstává odstřihnutý od vnější reality, ponořený do myšlenek, které si po většinu času nechává pro sebe, ale přesto jim na základě jeho reakcí na různé situace postupně začínáme rozumět. Není podstatné, abychom věděli, kde se nachází ani kolik času uplynulo od chvíle, kdy jsme jej viděli naposledy, byť to lze vysledovat například z proměn jeho účesu. Důležité je, co cítí v přítomném okamžiku. Přestože ho přátelé, otec i bývalá učitelka hudby podporují v tom, aby se mohl úspěšně vrátit do světa bez pevného řádu, bude muset najít oporu hlavně sám v sobě, což v něm probouzí největší úzkost.

Strach překonává hudbou, která je jeho bytostnou součástí i fyziologickou potřebou. Díky ní ožívá, uvolňuje přebytečnou energii a zostřuje svou pozornost. Když hraje, kamera se od něj vzdaluje a všímá si posluchačů. Dochází k rozšíření prostoru, opuštění izolace. Perino se stává součástí světa, jímž jinak letargicky proplouvá. Svobodu, po které touží a zároveň se jí obává, má během improvizování u klavíru pod kontrolou. Ostatní mezitím zaujatě poslouchají. Aniž by musel promluvit, navazuje s nimi dialog. Provádí v širším měřítku totéž, co se naučil v „tréninkovém“ prostředí léčebny, kde jednoho spolupacienta učí hrát na klavír – využívá hudby jako prostředku k navazování kontaktu. Také jeho skladba Enfermaria, určená k tanci, je nepřímým vyjádřením jeho potřeby spolupráce a spolubytí.

Perinova adaptace na svět mimo léčebnu má podobu sinusoidy. Po prudkém vzepětí, kdy se jako jeden z účinkujících snaží prodrat na metalový festival, následuje vyhasnutí. Z otevřených prostorů, v nichž si uvědomujeme přítomnost druhých lidí, se vrací do úzkých chodeb a tmavých místností. Strach ze změny, svobody a lidí slábne a znovu sílí, ale nikdy zcela neodeznívá. Přestože je výjimečně nadaný, nikdy neslevuje z vysokých nároků na sebe a tyto nároky jej přibližují dokonalosti, ale současně také vlastní zkáze.

Přesto Sólo nevyznívá bezvýchodně. Protagonista se postupně více otevírá okolnímu světu, častěji se začleňuje a lépe zvládá nepříjemné situace. Když se pod ním v zápalu hraní na formální akci zlomí židle, trapnou příhodu zlehčí vtipem a pokračuje ve hře. Nadále působí podobně křehce jako váza z úvodního vyprávění, ale zároveň svou reakcí vzbuzuje naději, že se stejně jako ona hned tak nerozbije.

Autor je filmový publicista.

Sólo. ČR, Francie, Argentina, Rakousko, 2019, 84 minut. Režie a scénář Artemio Benki, kamera Diego Mendizabal, střih Valeria Racciopi, Jeanne Oberson. Premiéra v ČR 31. 10. 2019.