To, že šéf pravicové hospody miluje Izrael a nenávidí Babiše, ještě (nějak) pochopím. Ale napsat si za bar „okupanty neobsluhujeme“ v ruštině, na to už moje liberální shovívavost nestačí. Trapná rusofobie je totiž tak častá, že připomínat, jak je pitomá, je potřeba pořád a pořád a pořád. Asi tak často, jako slušní tátové od rodin říkají „rusák“ a pak citují Leninovo „učit se, učit se, učit se“. Jako kdyby za události roku 1948 a válku na Ukrajině mohl každý, kdo se proviní znalostí rozdílu mezi měkkým a tvrdým znakem. „Kdybych věděl, že jsi ruská svoloč…,“ napsal (dis)respektovaný umělec Pasta Oner jedné z kritiček svého sexistického výlevu, protože ruská národnost znamená automaticky morální úpadek. Rozlišování mezi státem a občany nám jde dobře doma, ale jak je to směrem na Ural, všechno se slévá do jedné trikolóry. Sputnik. Fake News. Тату. Z ruské armády mám taky strach. Ale ten zbytek? Rappeři, kteří riskují zatčení, protože mluví na protirežimních mítincích? Návrhář Goša Rubčinskij a nezávislé značky, které budují svébytnou street kulturu? Mladí ilustrátoři a ilustrátorky vydávající ziny o duševním zdraví nebo sexismu? Všechno jedna svoloč. Jdu si raději dát pelmeně.