A nakonec to všechno dobře dopad… Tak ne. Britští voliči ukázali, že levicová pohádka se nekoná. Konzervativci v čele s Borisem Johnsonem podrtili Corbynovy labouristy a štrádují si do Buckinghamského paláce pro požehnání královny a pak hurá ven z Evropské unie. Aby toho nebylo na příznivce antikapitalistické emancipace málo, kromě brexitu se chystají po voličské nadílce na své odcházení i separatisté ze Skotska. Populistický nacionalismus je prostě cool. Jeremy Corbyn a jeho levicová retroverze keynesiánského státu blahobytu dostali na frak a spolu s Berniem Sandersem budou muset už jednou provždy nechat sociálnědemokratickou zombie v klidu hnít. Až se facebooková komunita s černo-rudými rámečky na profilovkách dostatečně digitálně vypláče, možná pochopí, že revoluční konzum nefunguje a parlamentní cestou už vůbec ne. A levicové mozky všech barev a frakcí se opět zahloubají v knihovnách nad hledáním odpovědi na Leninovu otázku položenou světové levici: Što dělať?
V. Ondráček
Bankéři a investoři milující staré pořádky si stále častěji stěžují, že obchodování na burze zasáhla vlna politické korektnosti a ekologických požadavků. Částečně to platí o uhlí, od kterého dává ruce pryč čím dál větší počet finančních institucí. Nemalý počet investorů je současně ochotný vsadit na projekty typu Tesla, jež se ale mohou stát jen další burzovní bublinou. Ovšem ani fosilní paliva nejsou zcela odepsána, jak ukazuje případ saúdskoarabské ropné společnosti Saudi Aramco. U tamní královské rodiny si podávali dveře nejvýznamnější představitelé globálního kapitalismu, aby si utrhli kus z gigantického koláče prvotního úpisu akcií. Vše nakonec vzala do vlastní režie vládnoucí dynastie a donutila do akcií své ropné společnosti investovat movitější poddané i další arabské země. Burzovní kapitalizace společnosti se tak dostala až na závratné dva biliony amerických dolarů. Vzhledem k tomu, že v Saúdské Arábii neexistuje jasné rozdělení mezi královskou rodinou a státem, na burzu vlastně vstoupil celý tamní režim. Koupí akcií Saudi Aramco se tak investor stává i menšinovým akcionářem náboženské diktatury. A to je opravdu zážitek k nezaplacení.
J. Horňáček
Pivo hřeje, ale nešatí a mráz kopřivu nespálí, že však nejsme kopřivami odívanými pivem, opět se můžeme zahledět nadcházející zimě vstříc a položit si otázku, jak jsme se postarali o lidi bez přístřeší, aby na Tři krále nepomrzli. Když jsem byl před pár lety inkognito – je to jako včera! – v líbezné metropoli Kodani, procházel jsem se pěší zónou kolem jednoho městského jezera s kachnami, rozježenými okouny a štičkami. Míjel jsem výstavný dům, kde vysedávali v klidu lidé, kteří zjevně nestačili na vlastní režii bydlení. Nejen že tam ve vodě neplaval žádný sajrajt, co patří do kontejnerů, ale dokonce udržovali trávník před barákem zelený a bez odpadků, a tak jsem usoudil, že mají svůj komunitní dům v samosprávě. Na té stezce pro pěší běhaly spousty dlouhonohých krásek, co mají dozajista našlápnuto na první příčky v běžeckých disciplínách světověmistrovských i olympijských, a jeden plešoun tam razantně seřval cyklistku, že se tam plete s bicyklem v zóně chodcům. Jestli je možné takové bydlení před sněhem a deštěm provozovat v království, neříkejte mi, že v tuzemské republice jsme taková banda neschopů, co by to nezvládla také!
V. Kremlička
To, že šéf pravicové hospody miluje Izrael a nenávidí Babiše, ještě (nějak) pochopím. Ale napsat si za bar „okupanty neobsluhujeme“ v ruštině, na to už moje liberální shovívavost nestačí. Trapná rusofobie je totiž tak častá, že připomínat, jak je pitomá, je potřeba pořád a pořád a pořád. Asi tak často, jako slušní tátové od rodin říkají „rusák“ a pak citují Leninovo „učit se, učit se, učit se“. Jako kdyby za události roku 1948 a válku na Ukrajině mohl každý, kdo se proviní znalostí rozdílu mezi měkkým a tvrdým znakem. „Kdybych věděl, že jsi ruská svoloč…,“ napsal (dis)respektovaný umělec Pasta Oner jedné z kritiček svého sexistického výlevu, protože ruská národnost znamená automaticky morální úpadek. Rozlišování mezi státem a občany nám jde dobře doma, ale jak je to směrem na Ural, všechno se slévá do jedné trikolóry. Sputnik. Fake News. Тату. Z ruské armády mám taky strach. Ale ten zbytek? Rappeři, kteří riskují zatčení, protože mluví na protirežimních mítincích? Návrhář Goša Rubčinskij a nezávislé značky, které budují svébytnou street kulturu? Mladí ilustrátoři a ilustrátorky vydávající ziny o duševním zdraví nebo sexismu? Všechno jedna svoloč. Jdu si raději dát pelmeně.
O. Trhoň
Součástí normalizačního televizního koloritu byly i reportáže z podzimních sklizní obilí doprovázené vyhlídkami na stále se zlepšující zajištění potravin pro socialistickou vlast. Zemědělství bylo o pár let později českými, již demokratickými zpravodajci nahrazeno podobně repetitivním referováním o lyžařské sezóně v českých střediscích. S rozšířením profesionality redakcí se přidaly i ekonomické souvislosti a diváci se dozvídali o renovovaných sjezdovkách a ziscích a ztrátách provozovatelů závislých na počasí. Adaptace na environmentální krizi se dostala do hypermarketů v podobě údajně šetrných papírových tašek a na sjezdovky v podobě sněžných děl. Ta sice odčerpávají už tak chybějící vodu, ale hospodaření horských středisek se stálo páteří horské ekonomiky a o ekologické udržitelnosti se sice čas od času hezky mluví, ale rozvoji turismu stát v cestě nesmí. V Praze se tak bude rozšiřovat letiště a v Krkonoších sjezdovky. Obojí schválila vláda. Ekonomický prospěch je v obou případech už v přímém rozporu se zájmy lidí, kteří v Praze nebo Krkonoších skutečně žijí, pokud jim tedy nepatří hotel nebo několik kvartýrů k ubytovávání přes Airbnb.
P. Šplíchal