Já na místě a místo ve mně

Lidský řetěz Seamuse Heaneyho

Četba poslední sbírky irského básníka Seamuse Heaneyho je jako listování albem. Vzpomínání však nevyvolává jen nostalgii, ale i tíseň. Autor spolu s Vergiliovým Aeneem prochází zásvětím a upomíná na Odyssea či Orfea. Skrze četné intertextové odkazy se loučí se zesnulými umělci, rodnou krajinou i svými potomky.

Poezie jako životní prostor, rozměrná, společenská, niterná. Poslední sbírka irského básníka a nositele Nobelovy ceny Seamuse Heaneyho s názvem Lidský řetěz (Human Chain, 2010) obsahuje texty, jejichž tematika se rozpíná od osobního k univerzálnímu, básně zakořeněné do autorovy domoviny, a přece si v duchu modernismu vědomé poetické tradice, která je předchází.

 

Venušiny hrdličky

Lidský řetěz začíná jako veskrze osobní výpověď. Mluvčí vzpomíná na rodiče, ze střípků obrazů skládá charakteristiku otce i matky. Probírá se pamětí a vidí se ve společnosti rodičů, rozechvělých a rozpačitých svatebčanů, pak se stává školákem, jenž s novou společenskou rolí získal od rodiny odstup, a posléze dospělým mužem, který lituje, že se jeho vztah k otci nikdy zcela nenaplnil. Vzpomínání je přitom záměrně zpochybňováno spojeními a výrazy jako „už mi svítá“, „snad“, „někdy v létě“ apod. Svého otce básník zachycuje v parafrázi na hádanku Sfingy ve …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky