eskalátor

Z primátora Mostu Jana Paparegy (ProMOST) se stala mediální celebrita. Není to proto, že by se městu, ve kterém vykonává svůj mandát, nějak extrémně dařilo. Není to ani kvůli politickým názorům, ani kvůli inspirativnímu vedení úřadu, a pozor, není to ani kvůli skandálům. Jan Paparega se nyní v médiích objevuje proto, že v „jeho městě“ nafilmovali televizní seriál. Možnost pozitivně zviditelnit sebe, případně i místo vykonávání funkce se jen tak nějakému severočeskému politikovi nenaskytne. V těchto v podstatě milých rozhovorech Paparega pravidelně opakuje fráze. O kladném vlivu negativní reklamy, o tom, že město skýtá i jiná lákadla než ta, která jsou v seriálu zobrazována, mluví o tom, že seriál je satirický, tudíž muselo dojít k zveličení problémů. Zaznívají také věty o tom, že seriál se mohl klidně odehrávat jinde. A má pravdu, velmi podobná „severočeská“ města lze najít na Kladensku, v Karlovarském či Moravskoslezském kraji nebo na Liberecku. Primátor glosuje, lidé se popadají za břicha. Jaké že to Češi našli legrační téma? Chudobu…

T. Čada

 

Když koncem loňského roku BIS upozornila na to, že výuce dějepisu na českých školách vládne sovětský výklad moderních dějin, vyvolalo to mohutný ohlas. Nechme stranou, jestli se má ministr školství Robert Plaga scházet s BIS a jestli má BIS dostatečně kompetentní pracovníky na to, aby posuzovala úroveň vzdělávání na českých školách. Na celé kauze mě zaujala jiná věc: začalo se velmi otevřeně mluvit o tom, jak se v českých školách vzdělává. Zopakujme to nejdůležitější. Čeští učitelé mají ze zákona velmi volnou ruku v tom, co budou učit a kdy to budou se žáky probírat, a české učebnice dějepisu (alespoň ty z renomovaných nakladatelství) bývají velmi dobře zpracované a rozhodně ne proruské. Případný problém hledejme jinde – v těch učitelích, kteří stále učí dějepis tak, jak se to před desítkami let naučili. Řešením rozhodně není opětovné zavedení rigidnějších osnov, ale spíš investice státu do průběžného doškolování kantorů, o které se mnohdy namísto státu starají neziskovky. A pokračovat by se dalo úvahami nad tím, jak na vysokých školách zefektivnit přípravu učitelů budoucích.

E. Marková

 

Neziskové organizace a profesní uskupení porodních asistentek se dlouhá léta snaží prosadit výstavbu porodních domů. Během předposledního zasedání rady vlády pro rovné příležitosti se Andrej Babiš rozhodl, že se do toho vloží osobně. Důvod? Márova žena („Znáte Máru?“) by v porodním domě ráda rodila. Díky tomu vyhrála Praha nad Brnem a první porodní dům vznikne na Bulovce. Jenže to není porodní dům, ale dvě místnosti v nemocnici. V praxi to bude vypadat tak, že při vstupu do nemocnice rodičku vyšetří lékař, který rozhodne, zda je možné svěřit ji pouze dohledu porodní asistentky, která je zaměstnankyní nemocnice. Jak moc bude činnost těchto asistentek autonomní, se dá odhadnout z fotografie, která koluje po sociálních sítích. Na ní nové centrum představuje sedm mužů…

J. Nejedlová

 

Jak naložit s mrtvým intelektuálem? Buď se ho můžete pokusit nabalzamovat a ve stylu starých Egypťanů preparovat jeho myšlenkový svět nosní dírkou, nebo můžete podobně kreativně Erika Olina Wrighta představit jako „gurua neomarxismu“, který „šel smrti vstříc online“. Čtenáře serveru iDnes.cz zklamaného posléze tím, že se nejednalo o žádnou sebevraždu v přímém přenosu, může alespoň částečně uchlácholit výtah z jeho osobního blogu. Nyní tak ví, že Wright trpěl zácpou, nechutenstvím, zvětšenými játry a skoro neslyšel, ale také, že na smrtelném loži ho navštívil bývalý student až z Tchaj­-wanu, aby ho představil svým dvěma dcerám. Ukázalo se, že levicoví myslitelé mají kromě obvinění z povraždění stovek milionů lidí v gulazích šanci objevit se v mainstreamu i díky vlastní blogískové reality show. Potom se jim dostane té cti, že jejich nekrologu se chopí autor článků o tom, že Rus v Malajsii mával miminkem nebo že Ukrajinky pronajímají dělohy cizinkám. Experti na prenatální airbnb se jistě nemohou dočkat dalších mrtvých marxistů, kterým namísto fotografie vlepí do čela článku video o démonu Marxovi.

V. Ondráček

 

Je to pořád dokola. Jedinečná poválečná stavba má tu smůlu, že stojí na pěkném pozemku, takže je nahrazena uniformním skleníkem. Nejnovější obětí je hradecký hotel Černigov. Pokud jste si mysleli, že se hotel bourá proto, aby místo něj stálo něco jiného než hotel, tak jste developerské myšlení vůbec nepochopili. Kulturní genocida ale neprobíhá jen u nás, k smrti byl v těchto dnech odsouzen slavný londýnský Welbeck Street Car Park s ikonickou fasádou z kosočtverců. I jeho nahradí luxusní hotel v ciglerovském „penta­stylu“. Peklo, chtělo by se napsat, ale peklo je aspoň zábavné, což se o současném korporátním designu říct nedá. Svěží vítr do ustáleného procesu ničení kulturního dědictví nyní vnesla společnost HB Reavis. Roky bojovala, aby mohla srovnat se zemí objekt Transgasu a postavit místo něj administrativní komplex. Teď ovšem pozemek prodává. Zpráva vzbudila naději, že Transgas bude zachráněn, HB Reavis prý ale demolici dokončí. K prodeji pak bude nabízet prázdný pozemek na nejlukrativnějším místě Prahy. Je to logické, kdo by nechtěl vytřískat z obchodu co největší prachy? Žijeme přece ve společnosti, která adoruje právo vlastníka dělat si se svým majetkem, co chce, veřejný zájem je vedlejší. Možná se tak i na Vinohradské třídě dočkáme nového luxusního hotelu. V Praze je jich totiž málo.

A. Medková