Nepřítel lidu v inscenaci souboru Lachende Bestien je anotován větou: „Nesmlouvavá režie Michala Háby nabourává zdánlivou aktuálnost dramatu Henrika Ibsena.“ Co je však nesmlouvavého na opakování divadelních přístupů, které se už stihly stát tradicí?
Michal Hába je znám coby kontroverzní umělec, který se jako herec nebojí na jevišti obnažovat fyzicky i duševně a jako režisér drakonicky potírat divadelní standardy, jsou-li v dnešní době jaké. Nepřekvapí tak, že bez důkladného přečtení původní Ibsenovy hry je Hábova inscenace Nepřítele lidu v divadle Komedie nečitelná i pro průměrně vzdělaného teatrologa.
Soulož zvířátek
Zcizující komentáře herců hrajících vedlejší postavy nastiňují děj, případně ho ironizují, a působí tak dojmem moderace představení. Divák je neustále konfrontován nejen s dějem hry, ale i divadelností jako takovou. Hába se pokusil tento trend z inventáře soudobých divadelních postupů aktualizovat tím, že Henrika Ibsena a jeho dílo neustále karikuje a redukuje na dualitu tragično/komično a na hledání tématu, na něž by se dalo téměř 150 let staré „aktuální drama“ o boji ideálů s korupcí nalepit. Výsledkem je koláž žánrů od grotesky (dosazené postavy pejska a kočičky) přes kabaret až po talk show. Nechybí ani soulož zvířátek na gauči.
Eklekticismus tu bují jako nálevníci v lázeňských trubkách, forma přetlouká obsah a nahodilé vršení nápadů znemožňuje porozumění ději. Hába měl zjevně jediný cíl, a to rozdat si to „live“ s kapitalismem a liberální demokracií. Hnal se však za ním příliš ukvapeně, a tak se děj hry jeví jako nutné zlo. Při všem tom anarchofilosofickém přemítání o současné společnosti, o jejích politických, ekologických, ekonomických a kdovíjakých ještě aspektech, zcela vypustil možnost, že původní námět hry není třeba roubovat na témata jiná.
Boj s vnitřním nepřítelem
Nejzřetelnější je tato inscenační nevyrovnanost v invenčním spojení postav bratrů Stockmannových do jednoho schizofrenního superega. Tento souboj s vnitřním nepřítelem je jedním z nejinspirativnějších interpretačních klíčů k původní hře. Hába se však k němu zachoval macešsky a převzal jej pouze jako figuru. V závěrečném doktorově monologu, pojatém jako Hábův osobní manifest a apelativní traktát, se nepřekvapivě kritizuje kapitalismus a překvapivě liberální demokracie. Spojení těchto dvou je podle Háby ekologickou katastrofou. „Takže ekologický výklad metafory lázní nejenže není zpozdilý, ale je dokonce víc než nutný,“ hřmí z jeviště. Ekologická katastrofa nehrozí, ale probíhá a jediná možnost, jak s ní bojovat, je změnit systém. To je poselství Hábova Nepřítele lidu. Zapomíná se tu však na jednu zásadní entitu v celém procesu, již ale Ibsen neopomněl: na člověka, který, systém nesystém, upřednostňuje osobní profit před blahem společnosti.
Přes to všechno je Hábův manifest sugestivně a překvapivě dobře divadelně podán, byť jde o zprávu kladoucí značné nároky na abstraktní uvažování diváka. Dopomáhá tomu jedinečný výkon Miloslava Königa v bratrské dvojroli. Propojení stěžejní části inscenace s předchozím dějem i s finále, v němž doktor Stockmann znovu deklaruje svou samotu ve světě tupé, ale mocné masy, ovšem povážlivě kulhá. Zůstává dojem duševní exhibice, v níž vítězí ego nad dílem, a Ibsenův Nepřítel lidu, bezpochyby strhující a provokativní text, paradoxně působí v podání Lachende Bestien jako legrácky pejska a kočičky. Ibsen měl pravdu – kompaktní většina drží moc. A platí to i na divadle. Nesourodá inscenace plná velkých myšlenek je nakonec slabá, bezbranná, a co hůř – zapomenutelná.
Autor je divadelní a literární kritik.